Totalita a její dobrodějové

26. května 2011 v 12:41 | GSchwarz
Je nesporné, že za totality byli někteří lidé, kteří se netajili svými nekonvenčními názory na režim, proti němu však otevřeně nevystupovali. Na druhé straně jim byla poskytnuta možnost pracovat a růst na odborném poli, ovšem za předpokladu, že práci odváděli nějakým bonzům, kteří buď byli neschopní nebo častěji vystupovali v roli otrokářů, žili si spokojeným životem a nechali za sebe pracovat ty více či méně anonymní odborníky. K těm jsem patřil i já. Nevím, zda mám říci bohudík nebo bohužel.
Jeden můj velice dobrý, schopný a vlivný "kmotr" se mě jednou zeptal, kolik mám peněz na splnění celostátního výzkumu, který jsem tehdy vedl. Byl velmi překvapen mou odpovědí, že nejen že se prostředky na výzkum skládají převážně z darů sponzorů, ze kterých můj mateřský ústav ještě "uštípne" na tzv. provoz, ale jakožto zaměstnanec ministerstva zdravotnictví (ze školství jsem již v roce 1958 byl prověrkou exkomunikován), neberu ani žádné odměny, i když byl výsledek výzkumu zařazen mezi ty nejúspěšnější, tehdy označované jako "A". Když jsem za několik desetiletí odcházel do důchodu, byť ověnčen tituly, měl jsem základní plat staršího sekundáře, ovšem bez příslušných přesčasů a odměn za služby a příslužby, které každému jinému sekundáři až zdvojnásobovaly základní plat.
Proč jsem to dělal? Odpověď je nasnadě. Jako mladý neperspektivní, ale pilný a snaživý nestraník jsem nemohl pracovat ve Fakultní nemocnici, ani jinde v Brně, ale byl jsem tehdejším šéfem vyhošťován do malé nemocničky na patologii, kde jsem musel skončil jako psychopat a těžký alkoholik. Nota bene jsem měl v Brně svoji rodinu, včetně otce, matky a tchýně, kteří byli nejen staří, ale prodělanými totalitami zničeni na těle i duchu.
Tehdy za mnou přišel jistý vlivný komunista, budoucí přednosta kliniky a nabídl mi práci podle mých představ, které mu byly známy a také mu vyhovovaly. Současně mi sdělil, že jedinou podmínkou je, že se nikdy nebudu ucházet o žádnou vedoucí funkci na dotyčném pracovišti. Určili jsme si zkušební dobu, protože nic jiného mi nezbývalo. Na novém pracovišti jsem neměl na růžích ustláno, protože mnozí ze spolupracovníků patřili mezi ty zmíněné "bonzi" a to i nestraníci. Byl jsem pro ně potenciálním konkurentem a to nebylo příjemné. Pro mne však bylo hlavní, že šéf plnil svoje sliby, klinika se vědecky vzmáhala, jezdilo k nám hodně lidí nejen z Východu, ale i Západu. Dostal jsem i několik lukrativních zahraničních nabídek, ale zaměstnavatel mě neuvolnil a emigrovat jsem vzhledem k odpovědnosti k rodině nechtěl.
Ovšem každá pohádka má svůj konec. Můj šéf odešel za lepší prací do NDR a já zůstal nenáviděným pohrobkem. Místo přednosty získal člověk, kupodivu nestraník, který měl sice encyklopedickou paměť, ale zcela mu scházela invence. Jako "dvojka" bychom mohli být nesmírně plodní, ale o to pan šéf, říkejme mu X, neměl zájem. Další nezbytné kvalifikace jsem získal proti jeho vůli, protože chtěl mít stále tupého, na jeho libovůli závislého otroka. A tak jsem získal mnohé kvalifikační a vědecké hodnosti na jiných universitách.
K mým povinnostem patřila rovněž funkce experta pro jistá onemocnění, kde jsem legálně, rozhodnutím mnoha lékařských společností, zastupoval naši republiku. Dvakrát ročně jsem za tímto účelem vyjížděl na expertní komise do různých západoevropských států. Vše se vyvíjelo z počátku neuvěřitelně lehce, což jsem přičítal tomu, že zmíněné akce šly přes ministerstvo Zdravotnictví a ne Školství. Na ministerstvu jsem se stýkal s komunikativním úředníkem a pravidelně jsem vyjížděl s jedním lékařem z Prahy, jehož manželka byla v diplomatických službách a proto jsem usuzoval, že vše probíhá tak hladce. Kolega byl opravdu na úrovni, odborně i společensky. Ovládal základní evropské jazyky a nikdy jsem si s ním nepřipadal jako "zulukafr" z Východu. Zejména jeho aktivitou jsme pronikli záhy i do soukromého života našich zahraničních kolegů a byli jsme zváni na večeře, soukromé oslavy a jiné akce.
Pracovní efekt byl ohromný, přes tehdy ještě u nás vzácné počítače jsme se dostali do světové odborné literatury. Takže jsem vždy nejen pro sebe, ale zejména kolegy, dovezl kompletní summary odborných článků, které jsme potřebovali.
Můj sympatický pražský protějšek se mi však během doby postupně odcizoval. Ztrácel zájem o odbornou část, kterou nahrazoval "organizační činností". Také jsme na jeho neodůvodněný návrh přestali jezdit jedním autem, čímž se výdaje podstatně zvýšily, což mu zřejmě nevadilo. Doma při osobních debatách s panem ing. Růžičkou, pracovníkem StB, který mě pravidelně druhý den po návratu navštěvoval, jsem byl dotazován na věci, které mu někdo musel říci, např. jméno ředitele jedné knihovny, kam jsem chodil pracovat na PC. Byl to starší maďarský emigrant, se kterým jsem se běžně bavil, protože mi poskytl nehonorované odborné možnosti.
Postupně se do expertní práce zapojoval můj šéf X, který neměl k danému tématu co říci a oficiálně nebyl zván. ačkoliv nakonec akceptován, což byla rovněž práce mého pražského "bezúhonného" kolegy. Jednou jsem přistihl svého šéfa v hotelovém pokoji, jak se důkladně probírá v mém kufru. Na dotaz, co tam hledá, mi klidně sdělil, že si kufry spletl. Postupně po letech se zhoršovaly možnosti mého výjezdu a věc dospěla tak daleko,že moji dva kolegové zcela neočekávaně navrhli společnosti moje vyloučení z komise expertů, bez udání konkrétních důvodů. Byl jsem mile překvapen reakcí zejména podstatně mladších zahraničních expertů, kteří se jednoznačně postavili za mě s prohlášením, že nestrpí, aby do práce komise byly zaváděny komunistické manýry.
Pochopitelně mě to znechucovalo, styděl jsem se za naše jednání a protože se přiblížil listopad 1989, přestával jsem mít o zahraniční práci komise zájem. Společnost pak zakrátko přestala existovat a to nejen vlivem politických událostí.
Velkým překvapení pro mne bylo zjištění, že pražský kolega, který po roce 1989 získal vedoucí funkci v Praze, byl agentem StB pod evid. číslem 8475 a krycím jménem Andrej! Podle styků, chování a pozice mého šéfa nezbývá mi než předpokládat, že i on byl v této sféře činný. Týdně trávil večery s StB pracovníkem, odpovídajícímu za činnost našeho zařízení. A proč by v mé nepřítomnosti se nedůstojně probíral mými svršky, kdyby k tomu neměl hlubší důvod.
Oba měli společnou morální depravaci a co se budoucnosti týká, jistě by měli dnes vysoké odborně-politické funkce, pakliže by se neucházeli o zasloužilé pracovníky tzv. třetího odboje. Jeden z nich ale mezitím těžce onemocněl, druhý zemřel. Zlost mám ale hlavně na sebe: jak jsem mohl být tak naivní a věřit v čestné hodnoty našich intelektuálů, i když to ani jeden z nich neměl zapotřebí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama