Náš pes a já

10. května 2011 v 15:12 | GSchwarz
Jako starý a nemocný člověk mám velice omezený rádius nejen fysického pohybu, ale v jistém slova smyslu i "pohybu" duševního. Stýkám se s chytrými lidmi, avšak jen virtuálně přes PC si vyměňujeme názory a postoje. Je to skutečně styk virtuální, který má sice obsah, ale výrazně mu chybí forma kontaktu. Chybí mi stisk ruky, pohled do očí, tělní mluva a spousta jiných faktorů, které dokreslují povahu a charakter jedince. Ne, nestěžuji si, byl by to výraz toho nejhoršího nevděku. Děkuji Pánu a Prozřetelnosti, že jsem se na stará kolena dočkal počítače se všemi jeho možnostmi a dal mi sílu, abych je přes své neduhy zvládnul.
I když jsem virtuálně obklopen schopnými lidmi, od kterých se stále mám co učit, ve skutečnosti jsem opuštěn. Schází mi city a projevy obdivu i zatracení, prostě to, jak to mezi lidmi skutečně chodí. Nemám moc možností nejen na projevy lásky a důvěry, ale i na zatracování. Prostě nemám ani ten pravý, nefalšovaný vztek, který k běžnému životu patří. Správně je tento stav označován za civilizační chorobu stáří a zde nepomáhá žádná technika a elektronika.
Přesto všechno se však plným právem označuji za šťastného člověka. Přes svoji nepřízeň mi stáří věnovalo něco, co činí těžký život nemocného a bezmocného člověka cenným. A tím štěstím je milující prostředí, životní partner a společný pes. Oba tito živočichové mi činí život ještě hodnotný a naplněný, i když každý z nich jiným specifickým způsobem.
Svůj partnerský vztah zde nebudu komentovat, protože jde skutečně pouze o osobní záležitost. Svůj vztah ke psu zde popíši jen proto, že v lidské megalomanií jde o tvora méněcenného, "věc zvláštní povahy" - viz státní správa, nebo "méněcenného živočichy bez duše a rozumu", kterému zůstávají trvale uzavřeny brány "ráje" - viz označení církve katolické. Bože, jaká to slepota, hloupost a duševní prázdnota. Jaký to hříšný lidský absolutismus vůči přírodě!
Náš pes, kterého jsem již na svém blogu představil, je nyní osmiměsíční čistokrevný boloňský bišonek, neobyčejně čilý a bystrý. Kdesi jsem četl, že se inteligence psa měří podle počtu příkazů a pokynů, které plní. V každém případě neexistuje věc nebo pojem, kterému by naše Bety nerozuměla. Vypracovala si vlastní denní řád, podle kterého se i při své živosti důsledně řídí. Po šesté přichází potichu do mého pokoje a když ještě spím, lehne si k posteli na moje střevíce. Úderem půl sedmé je konec lelkování. Vyskočí na postel a ulehne k mému polštáři, tète a tète a za diskrétního vrnění se jme svým neobyčejně dlouhým a hladným jazykem olizovat mé čelo a přilehlou tvář. Otevřu-li oči a otočím hlavu směrem k ní, dlouho a vytrvale se mi zadívá do očí s charakteristickým mírným úklonem hlavy, vyjadřujícím jistou převahu, ale i porozumění. Bety vždy ví, co chce a jak lze charakteristickými ženskými projevy svoji vůli prosadit. Vím, že musím vstát a oblékat se. Při cestě do koupelny jde se mnou a trpělivě čeká, až se vrátím do ložnice. Pak opět skočí do postele, ulehne s hlavou na svých ťapkách, přesahujících okraj pelesti. Vytrvale se dívá na předmět mé činnosti. Je-li spokojená, vyjádří do oblíznutím přístupné oblasti mého těla.
A v těchto chvílích probíhá hlasitá konverzace mezi námi, přičemž ať mě kdokoliv považuje za blázna, poznám z jejich očí, pohybů hlavy a jiných známek tělové komunikace, zda mi rozumí a co si o tom všem myslí. Věřím v objektivní realitu, jak mě život naučil, a proto si své výchovné lekce ověřuji. Betynka s oblibou kousala do brýlí a per, které si vždy pomocí židle opatřila z našeho pracovního stolu. Rozkousaná je pak schovávala ve svých neuvěřitelných skrýších. Jednou jsem jí vykládal, že není možné ničit užitečné a drahé předměty, přičemž jsem před jejím sledujícím zrakem pohyboval propiskami a brýlemi. Byl jsem přesvědčen, hlavně podle jejích pohybů hlavy a očí, jakož i výrazu ve tváři o naší dokonalé duševní komunikaci. Pak jsem věci jako omylem zapomenul na okraji postele, blízko jejího čumáčku a odklonil jsem se. Betyna věci očuchala a čumáčkem je postrčila pryč, ale žádné okusování se nekonalo. Pak jsem opakovaně pohodil věci po zemi, ale od té doby nechávala jak péra tak i brýle na pokoji. Když jsem si jednou odložil brýle na frekventované schodiště, vzala je jemně do tlamičky a odnesla je na bezpečné místo, aniž by je jakýmkoliv způsobem destruovala. Vždy, když jdu ráno ze schodů, čeká na mě a doprovází mě až dolů v ujištění, že se nic nepřihodilo. Jednou jsem uklouzl a spadnul. Okamžitě se ke mně vrhla a olizovala mi ruce, nohy, čelo a tvář, prostě člověk by se nemohl chovat starostlivěji a ohleduplněji. Jinak je ale hravá, hází si sama balónek do vzduchu, který pak ve skoku chytá. Její energie je neomezená a někdy i poněkud nezkrotitelná. Když usednu se svojí partnerkou na pohovku, vždy ulehne mezi námi a hlavou, packami a jinými projevy nám střídavě dokazuje svoji náklonnost. A to je jen zlomek společných prožitků jak doma, tak i na zahradě.
"Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy!" Tento citát se vkládá do úst Adolfa Hitlera. Pakliže to opravdu řekl, je to zřejmě jediná rozumná věta, kterou v životě pronesl. Vztah mezi psem a zejména opuštěným člověkem je neuvěřitelný a pro člověka, který neuvažuje o duchovnu, až nepochopitelný. Platí zde ovšem pravidla, jako všude jinde. Ber, ale také dávej! Na rozdíl od lidí však psí láska, oddanost a věrnost mnohem více dává, než je člověk schopný opětovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Daniela Daniela | 11. května 2011 v 21:40 | Reagovat

Krásné zamyšlení nad tím, jak jsou pejsci v našich životech důležití. My si pořídili naši fenku Mia v roce, kdy jsme se brali. Byl to pro mě úžasný rok splněných přání, psa jsem si přála celý život a tenkrát jsem všem říkala, že ho máme místo dětí. Dokonce jsme jí nějakou shodou náhod začali říkat Mimi, což jí zůstalo dodnes.

No a teď po létech je Mimi nejlepší kamarádka našeho skoro 2-letého Gabriela. Už když byl v kočárku, bránila ho štěkotem před cizími lidmi. Jako batole jsme ho pozorovali jak ji zaujatě zkoumá. Teď ji naprosto miluje, hrají si spolu celý den a jen stačí říci ráno její jméno a Gaby už utíká k jejímu pelechu a směje se radostí. Mimi k němu má úžasný respekt (on ji samozřejmě škádlí ale to se dá u tak malého dítěte čekat nežli pochopí co se smí a nesmí) a přijala též našeho druhého kloučka Elliota. Ten už po ní již ve 2 měsících začíná se zájmem pokukovat.

Tedy nejen ve stáří jsou nám pejsci velkým naplněním, vlastně mohou být extra dimenzí našich životů již od narození. Já si přála pejska od malička a pořídila si ho až po 30 letech, a tak mám radost že alespoň to mé obrovské přání mít psa jsem mohla svým dětem umožnit od prvního dne jejich životů. Vím, že jim přinesou nejen více radosti ze života, ale také je naučí milovat a respektovat živé tvory, a věřím, že v nich i zesílí empatii k lidem.

2 Ivo Adler Ivo Adler | Web | 15. května 2011 v 14:48 | Reagovat

Nazdar Gustave, taky bloguji. Taky bloguji, i když asi déle než ty a asi jsem trochu výkonnější, taky nejsem tak lyrický jako ty, ale o to nejde. Je dobře, že internet není jen doménou puberťáků, ale objevuje se na něm i starší generace.

3 Maryse Maryse | 27. května 2011 v 14:21 | Reagovat

Moc hezké vyprávění,jen škoda,že podobným způsobem nemůžete naučit našeho pana prezidenta tomu,že si nemůže "zašívat"do svých kapes cizí propisovačky.

4 Maryse Neodbytná Maryse Neodbytná | 27. května 2011 v 14:33 | Reagovat

Při čtení Vašeho článku jsem si vzpomněla na básničku,kterou jsem si před lety vystřihla z časopisu.Bohužel bez jména autorky.Nedá mi to a přepisuji.
  JEŠTĚ TAK PEJSKA
Ještě tak hlídat děti sousedům
Ještě tak dojít starejm pro oběd
Ještě tak věřit televizním snům
Ještě tak v pátek nikam neodjet

Ještě tak uhlí ztěžka vynosit
V rádiu hlídat předpověď
Ještě tak uklízet jen pro pocit
Že s prachem zmizí z bytu všechna šeď

Ještě tak tajně hledat inzerát
Odepsat by však bylo neslušné
Ještě snad vzít si k sobě pejska snad
Ještě tak pejska-člověka už ne
...pravda,že?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama