Květen 2011

Totalita a její dobrodějové

26. května 2011 v 12:41 | GSchwarz
Je nesporné, že za totality byli někteří lidé, kteří se netajili svými nekonvenčními názory na režim, proti němu však otevřeně nevystupovali. Na druhé straně jim byla poskytnuta možnost pracovat a růst na odborném poli, ovšem za předpokladu, že práci odváděli nějakým bonzům, kteří buď byli neschopní nebo častěji vystupovali v roli otrokářů, žili si spokojeným životem a nechali za sebe pracovat ty více či méně anonymní odborníky. K těm jsem patřil i já. Nevím, zda mám říci bohudík nebo bohužel.
Jeden můj velice dobrý, schopný a vlivný "kmotr" se mě jednou zeptal, kolik mám peněz na splnění celostátního výzkumu, který jsem tehdy vedl. Byl velmi překvapen mou odpovědí, že nejen že se prostředky na výzkum skládají převážně z darů sponzorů, ze kterých můj mateřský ústav ještě "uštípne" na tzv. provoz, ale jakožto zaměstnanec ministerstva zdravotnictví (ze školství jsem již v roce 1958 byl prověrkou exkomunikován), neberu ani žádné odměny, i když byl výsledek výzkumu zařazen mezi ty nejúspěšnější, tehdy označované jako "A". Když jsem za několik desetiletí odcházel do důchodu, byť ověnčen tituly, měl jsem základní plat staršího sekundáře, ovšem bez příslušných přesčasů a odměn za služby a příslužby, které každému jinému sekundáři až zdvojnásobovaly základní plat.
Proč jsem to dělal? Odpověď je nasnadě. Jako mladý neperspektivní, ale pilný a snaživý nestraník jsem nemohl pracovat ve Fakultní nemocnici, ani jinde v Brně, ale byl jsem tehdejším šéfem vyhošťován do malé nemocničky na patologii, kde jsem musel skončil jako psychopat a těžký alkoholik. Nota bene jsem měl v Brně svoji rodinu, včetně otce, matky a tchýně, kteří byli nejen staří, ale prodělanými totalitami zničeni na těle i duchu.
Tehdy za mnou přišel jistý vlivný komunista, budoucí přednosta kliniky a nabídl mi práci podle mých představ, které mu byly známy a také mu vyhovovaly. Současně mi sdělil, že jedinou podmínkou je, že se nikdy nebudu ucházet o žádnou vedoucí funkci na dotyčném pracovišti. Určili jsme si zkušební dobu, protože nic jiného mi nezbývalo. Na novém pracovišti jsem neměl na růžích ustláno, protože mnozí ze spolupracovníků patřili mezi ty zmíněné "bonzi" a to i nestraníci. Byl jsem pro ně potenciálním konkurentem a to nebylo příjemné. Pro mne však bylo hlavní, že šéf plnil svoje sliby, klinika se vědecky vzmáhala, jezdilo k nám hodně lidí nejen z Východu, ale i Západu. Dostal jsem i několik lukrativních zahraničních nabídek, ale zaměstnavatel mě neuvolnil a emigrovat jsem vzhledem k odpovědnosti k rodině nechtěl.
Ovšem každá pohádka má svůj konec. Můj šéf odešel za lepší prací do NDR a já zůstal nenáviděným pohrobkem. Místo přednosty získal člověk, kupodivu nestraník, který měl sice encyklopedickou paměť, ale zcela mu scházela invence. Jako "dvojka" bychom mohli být nesmírně plodní, ale o to pan šéf, říkejme mu X, neměl zájem. Další nezbytné kvalifikace jsem získal proti jeho vůli, protože chtěl mít stále tupého, na jeho libovůli závislého otroka. A tak jsem získal mnohé kvalifikační a vědecké hodnosti na jiných universitách.
K mým povinnostem patřila rovněž funkce experta pro jistá onemocnění, kde jsem legálně, rozhodnutím mnoha lékařských společností, zastupoval naši republiku. Dvakrát ročně jsem za tímto účelem vyjížděl na expertní komise do různých západoevropských států. Vše se vyvíjelo z počátku neuvěřitelně lehce, což jsem přičítal tomu, že zmíněné akce šly přes ministerstvo Zdravotnictví a ne Školství. Na ministerstvu jsem se stýkal s komunikativním úředníkem a pravidelně jsem vyjížděl s jedním lékařem z Prahy, jehož manželka byla v diplomatických službách a proto jsem usuzoval, že vše probíhá tak hladce. Kolega byl opravdu na úrovni, odborně i společensky. Ovládal základní evropské jazyky a nikdy jsem si s ním nepřipadal jako "zulukafr" z Východu. Zejména jeho aktivitou jsme pronikli záhy i do soukromého života našich zahraničních kolegů a byli jsme zváni na večeře, soukromé oslavy a jiné akce.
Pracovní efekt byl ohromný, přes tehdy ještě u nás vzácné počítače jsme se dostali do světové odborné literatury. Takže jsem vždy nejen pro sebe, ale zejména kolegy, dovezl kompletní summary odborných článků, které jsme potřebovali.
Můj sympatický pražský protějšek se mi však během doby postupně odcizoval. Ztrácel zájem o odbornou část, kterou nahrazoval "organizační činností". Také jsme na jeho neodůvodněný návrh přestali jezdit jedním autem, čímž se výdaje podstatně zvýšily, což mu zřejmě nevadilo. Doma při osobních debatách s panem ing. Růžičkou, pracovníkem StB, který mě pravidelně druhý den po návratu navštěvoval, jsem byl dotazován na věci, které mu někdo musel říci, např. jméno ředitele jedné knihovny, kam jsem chodil pracovat na PC. Byl to starší maďarský emigrant, se kterým jsem se běžně bavil, protože mi poskytl nehonorované odborné možnosti.
Postupně se do expertní práce zapojoval můj šéf X, který neměl k danému tématu co říci a oficiálně nebyl zván. ačkoliv nakonec akceptován, což byla rovněž práce mého pražského "bezúhonného" kolegy. Jednou jsem přistihl svého šéfa v hotelovém pokoji, jak se důkladně probírá v mém kufru. Na dotaz, co tam hledá, mi klidně sdělil, že si kufry spletl. Postupně po letech se zhoršovaly možnosti mého výjezdu a věc dospěla tak daleko,že moji dva kolegové zcela neočekávaně navrhli společnosti moje vyloučení z komise expertů, bez udání konkrétních důvodů. Byl jsem mile překvapen reakcí zejména podstatně mladších zahraničních expertů, kteří se jednoznačně postavili za mě s prohlášením, že nestrpí, aby do práce komise byly zaváděny komunistické manýry.
Pochopitelně mě to znechucovalo, styděl jsem se za naše jednání a protože se přiblížil listopad 1989, přestával jsem mít o zahraniční práci komise zájem. Společnost pak zakrátko přestala existovat a to nejen vlivem politických událostí.
Velkým překvapení pro mne bylo zjištění, že pražský kolega, který po roce 1989 získal vedoucí funkci v Praze, byl agentem StB pod evid. číslem 8475 a krycím jménem Andrej! Podle styků, chování a pozice mého šéfa nezbývá mi než předpokládat, že i on byl v této sféře činný. Týdně trávil večery s StB pracovníkem, odpovídajícímu za činnost našeho zařízení. A proč by v mé nepřítomnosti se nedůstojně probíral mými svršky, kdyby k tomu neměl hlubší důvod.
Oba měli společnou morální depravaci a co se budoucnosti týká, jistě by měli dnes vysoké odborně-politické funkce, pakliže by se neucházeli o zasloužilé pracovníky tzv. třetího odboje. Jeden z nich ale mezitím těžce onemocněl, druhý zemřel. Zlost mám ale hlavně na sebe: jak jsem mohl být tak naivní a věřit v čestné hodnoty našich intelektuálů, i když to ani jeden z nich neměl zapotřebí!

Český důchodce a konečné řešení

20. května 2011 v 14:26 | GSchwarz
Český důchodce je pandemický parazit z dob totalit, který nejprve sloužil nacistickému režimu, aby poté u nás vytvořil komunismus. Nyní stár a většinou nemocný se nechá vydržovat kapitalistickým státem (proti němuž bojoval). Je to převážně nastupující mládež, často vnuci, od kterých se vyžaduje, aby na seniory pracovali a živili je, zatím co by měli nahrazovat škody, které této krásné zemi jejich předkové napáchali. Ale nejen živit, oni chtějí také bydlet ve svých panelákových rezidencích, chtějí drahé léky, dovolené, teplo domovů a spotřební zboží, které za celý svůj život neviděli! Tak mi řekněte proč?
Jo, to např. v Německu, tam si důchodci žijí ve svých chaloupkách, tráví své dny klábosením a kafíčkařením na sluncem rozpálených balkóncích s převislými, pestrobarevnými muškáty pod markýzami nebo velkými slunečníky. Jo, tam holt neměli komunismus, dnešní dědci si ho nevytvořili a proto si užívají. Aby ušetřili, tráví zimu někde na ostrovech v teplomilných krajinách a i létě jezdí po světě a nosí i nám svoje zvonící money, money.
Ale s tím musí být konec, v tom nelze pokračovat, to je nutné eliminovat. Proto i ta nová důchodová reforma. Zcela s tím souhlasím! Abychom se zachránili a v našem blahobytu kompenzovali narůstající dlouhověkost, měli bychom pracovat až do úmoru, řekněme pro začátek tak do 95 let. pak by podstatně ubylo seniorů a dalo by se něco dělat. Ovšem abychom to uskutečnili, máme málo schopných lidí na příslušných místech. Jo, kdybychom tak měli více Kalousků, Vondrů, Parkanových, Kočích a jiných čestných lidí, to by bylo "jiný kafe". Takhle ani nemáme, koho volit.
Placení důchodového pojištěni je bez účinku. Těžko se platí nezaměstnanému pantátovi, který šetřil na kondomech a nadělal si tři děti, aby ještě šetřil na imaginární věk, kterého se nakonec ani nedožije.
Jedna z možných reforem konečného řešení, které k důchodcům přistupuje hluboce lidsky, s výrazným sociálním cítěním, je následující.
Reforma vypadá sice nezvykle, ale zamyslete se chvíli nad ní a uznáte, že by naráz byl problém setřen ze stolu. Samozřejmě by se netýkala lidí, kteří mají zásluhy o stát a nazývají se běžně Celebritami, nebo podle některých politiků Korupčníky.
Navrhuji uspořádat velké výlety koncentrovaných důchodců, nejlépe na lodi, protože ta jede pomalu, je poměrně laciná a na palubě se přitom užije spousta legrace. Víte, jak takový děda se stařenkou si vehementně skočí do kolečka při pořádné muzice, třeba takové Moravance. Na lodi by se k hudbě zdarma hojně konzumoval alkohol a moravské klobásky, které Pražáci moc rádi nemají, ale když je to zadarmo …. Někde na konci splavného vodního toku by se "lonťáci" vylodili a šli by, nebo by byli odneseni (podle potřeby a stavu) do velkých srubových ubytoven. Zde by byla ustlána lůžka, pokud možno hustě při sobě, na která by jídlem, alkoholem a tancem unavení senioři ulehli a jak by se ozvalo první chrápání, pustil by se tam nějaký pro širší veřejnost neškodný plyn, takže by nebylo důchodce, včetně invalidních, který by šťastně navěky neusnul.
Ne, nepovažujte to za vtip, myslím to smrtelně vážně a byl by to špatný vtip, tuze špatný. Vždy mě dohání k slzám, když vidím děti, jak si nahé hrají s mýdlíčky před dveřmi plynové komory. Ty děti jsou jistě po velkých strastech stále šťastné, vesele skotačí a radují se, že se konečně budou moci umýt, s čímž jsou spjaty jistě i jiné optimistické myšlenky. Poznaly teprve hrůzu, jakmile se dveře otevřely a ony vstoupily do komor. Ta hrůza byť byla nepředstavitelná, trvala jen několik vteřin. Nebylo to však nakonec lidštější, než nechat je pomalu zemřít hladem a špínou v ghettu? Vím, že to jsou těžko srovnatelné otázky, ale když se člověk trochu soustředí a uvažuje, chtěl by zemřít asi tou první smrtí. Ty stávající "Altersheimy"nejsou přece pro inteligentního člověka ničím jiným, než formou ghetta.
To je jen téma k úvaze, žádná "švanda", jak by se na první pohled zdálo, nýbrž holá realita budoucnosti. Představte si třeba důchodce se středním důchodem v době, až přistoupíme na EUR. Přepočet měn bude směšný, ceny včetně inflace stoupnou a důsledek si pak každý může domyslet sám …….
DOSLOV: Autor prohlašuje, že pokud by zmíněný návrh konečného řešení někomu něco připomínal, jde o shodu čistě náhodnou!

Velká radost v životě starce

16. května 2011 v 14:26 | GSchwarz
Ano, i to se stává. Léta žiji v jednom pokoji se spuštěnými žaluziemi a zabývám se filozofii, internetem a čím dál tím méně televizí. Internet používám téměř výhradně k získání informací, tlachy mě stejně jako okolní bulvár nezajímají. Již mnohé přátele jsem pozbyl, protože nesnesli se mnou sdílet několik hodin v zatemnělém pokoji, když venku krásně svítilo slunko. Důvodem mého způsobu života bylo, že jakýkoliv pohyb vzbudil u mne těžkou dýchavičnost s bolestivostí zad a břišního svalstva. Smířil jsem se s tím zejména proto, že mám konsolidovaný, krásný domov s dvěma milovanými bytostmi, partnerkou a fenkou Bety. V tmavém pokoji jsem cítil více soukromí a schopnosti soustředění.
Přes noc je ale všechno jinak. Dostanu se ven, chodíme na procházky, očekávám partnerku s nákupem, dívám se na klíčící květiny, jarní krajinu, bizarní obrazy mraků na obloze a to s radostí a zalíbením. Důvodem tohoto zázraku je invalidní skútr, který mi moje partnerka koupila, protože ona všechno ví, skoro tak jak náš pan prezident, všechno vyřeší a mne vždy potěší. Když jde z práce, očekávám ji s Bety na zastávce "šaliny", předám jí Betynku a převezmu těžkou tašku s nákupem. Pak jdeme ještě na krátkou procházku, abychom vyvenčili fenku a teprve pak se vracím do svého pokoje, kde jsem však již odhrnul některé závěsy, aby mohlo vnikat oknem více světla a zejména svit slunka.
To všechno lze docílit jedním velkorysým darem, který nakonec obšťastnil nás oba, pardon - nás všechny tři. A pak že stáří již nic nepotřebuje a že mu nelze udělat žádnou radost!

Náš pes a já

10. května 2011 v 15:12 | GSchwarz
Jako starý a nemocný člověk mám velice omezený rádius nejen fysického pohybu, ale v jistém slova smyslu i "pohybu" duševního. Stýkám se s chytrými lidmi, avšak jen virtuálně přes PC si vyměňujeme názory a postoje. Je to skutečně styk virtuální, který má sice obsah, ale výrazně mu chybí forma kontaktu. Chybí mi stisk ruky, pohled do očí, tělní mluva a spousta jiných faktorů, které dokreslují povahu a charakter jedince. Ne, nestěžuji si, byl by to výraz toho nejhoršího nevděku. Děkuji Pánu a Prozřetelnosti, že jsem se na stará kolena dočkal počítače se všemi jeho možnostmi a dal mi sílu, abych je přes své neduhy zvládnul.
I když jsem virtuálně obklopen schopnými lidmi, od kterých se stále mám co učit, ve skutečnosti jsem opuštěn. Schází mi city a projevy obdivu i zatracení, prostě to, jak to mezi lidmi skutečně chodí. Nemám moc možností nejen na projevy lásky a důvěry, ale i na zatracování. Prostě nemám ani ten pravý, nefalšovaný vztek, který k běžnému životu patří. Správně je tento stav označován za civilizační chorobu stáří a zde nepomáhá žádná technika a elektronika.
Přesto všechno se však plným právem označuji za šťastného člověka. Přes svoji nepřízeň mi stáří věnovalo něco, co činí těžký život nemocného a bezmocného člověka cenným. A tím štěstím je milující prostředí, životní partner a společný pes. Oba tito živočichové mi činí život ještě hodnotný a naplněný, i když každý z nich jiným specifickým způsobem.
Svůj partnerský vztah zde nebudu komentovat, protože jde skutečně pouze o osobní záležitost. Svůj vztah ke psu zde popíši jen proto, že v lidské megalomanií jde o tvora méněcenného, "věc zvláštní povahy" - viz státní správa, nebo "méněcenného živočichy bez duše a rozumu", kterému zůstávají trvale uzavřeny brány "ráje" - viz označení církve katolické. Bože, jaká to slepota, hloupost a duševní prázdnota. Jaký to hříšný lidský absolutismus vůči přírodě!
Náš pes, kterého jsem již na svém blogu představil, je nyní osmiměsíční čistokrevný boloňský bišonek, neobyčejně čilý a bystrý. Kdesi jsem četl, že se inteligence psa měří podle počtu příkazů a pokynů, které plní. V každém případě neexistuje věc nebo pojem, kterému by naše Bety nerozuměla. Vypracovala si vlastní denní řád, podle kterého se i při své živosti důsledně řídí. Po šesté přichází potichu do mého pokoje a když ještě spím, lehne si k posteli na moje střevíce. Úderem půl sedmé je konec lelkování. Vyskočí na postel a ulehne k mému polštáři, tète a tète a za diskrétního vrnění se jme svým neobyčejně dlouhým a hladným jazykem olizovat mé čelo a přilehlou tvář. Otevřu-li oči a otočím hlavu směrem k ní, dlouho a vytrvale se mi zadívá do očí s charakteristickým mírným úklonem hlavy, vyjadřujícím jistou převahu, ale i porozumění. Bety vždy ví, co chce a jak lze charakteristickými ženskými projevy svoji vůli prosadit. Vím, že musím vstát a oblékat se. Při cestě do koupelny jde se mnou a trpělivě čeká, až se vrátím do ložnice. Pak opět skočí do postele, ulehne s hlavou na svých ťapkách, přesahujících okraj pelesti. Vytrvale se dívá na předmět mé činnosti. Je-li spokojená, vyjádří do oblíznutím přístupné oblasti mého těla.
A v těchto chvílích probíhá hlasitá konverzace mezi námi, přičemž ať mě kdokoliv považuje za blázna, poznám z jejich očí, pohybů hlavy a jiných známek tělové komunikace, zda mi rozumí a co si o tom všem myslí. Věřím v objektivní realitu, jak mě život naučil, a proto si své výchovné lekce ověřuji. Betynka s oblibou kousala do brýlí a per, které si vždy pomocí židle opatřila z našeho pracovního stolu. Rozkousaná je pak schovávala ve svých neuvěřitelných skrýších. Jednou jsem jí vykládal, že není možné ničit užitečné a drahé předměty, přičemž jsem před jejím sledujícím zrakem pohyboval propiskami a brýlemi. Byl jsem přesvědčen, hlavně podle jejích pohybů hlavy a očí, jakož i výrazu ve tváři o naší dokonalé duševní komunikaci. Pak jsem věci jako omylem zapomenul na okraji postele, blízko jejího čumáčku a odklonil jsem se. Betyna věci očuchala a čumáčkem je postrčila pryč, ale žádné okusování se nekonalo. Pak jsem opakovaně pohodil věci po zemi, ale od té doby nechávala jak péra tak i brýle na pokoji. Když jsem si jednou odložil brýle na frekventované schodiště, vzala je jemně do tlamičky a odnesla je na bezpečné místo, aniž by je jakýmkoliv způsobem destruovala. Vždy, když jdu ráno ze schodů, čeká na mě a doprovází mě až dolů v ujištění, že se nic nepřihodilo. Jednou jsem uklouzl a spadnul. Okamžitě se ke mně vrhla a olizovala mi ruce, nohy, čelo a tvář, prostě člověk by se nemohl chovat starostlivěji a ohleduplněji. Jinak je ale hravá, hází si sama balónek do vzduchu, který pak ve skoku chytá. Její energie je neomezená a někdy i poněkud nezkrotitelná. Když usednu se svojí partnerkou na pohovku, vždy ulehne mezi námi a hlavou, packami a jinými projevy nám střídavě dokazuje svoji náklonnost. A to je jen zlomek společných prožitků jak doma, tak i na zahradě.
"Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy!" Tento citát se vkládá do úst Adolfa Hitlera. Pakliže to opravdu řekl, je to zřejmě jediná rozumná věta, kterou v životě pronesl. Vztah mezi psem a zejména opuštěným člověkem je neuvěřitelný a pro člověka, který neuvažuje o duchovnu, až nepochopitelný. Platí zde ovšem pravidla, jako všude jinde. Ber, ale také dávej! Na rozdíl od lidí však psí láska, oddanost a věrnost mnohem více dává, než je člověk schopný opětovat.