Březen 2011

KOMETY VE FORMULI 1

16. března 2011 v 15:03 | GSchwarz
Sice ne každý rok, nicméně dosti často zazáří počátkem sezóny v některém týmu formule 1 do té doby neznámá kometa, která svými výkony ztěžuje život hvězdám formule. Kdysi to byl do té doby neznámý Schumacher, v posledních letech pak Lewis Hamilton a nejnověji pak mladý Němec s jižně tyrolskou krví, poslední mistr světa, Sebastian Vettel. Až na malé výjimky se tyto komety po několika letech sice stavají brilantními jezdci, jejich náhlý prudký vznik a vzestup však trvá jen jeden až dva roky, než si protivníci zvyknou na nebezpečí, které je ohrožuje a více či méně elegantními metodami se postarají, aby zářícím kometám odkrouhli jejich hnací ohon. Nicméně i při nepříznivých podmínkách zůstávají hvězdnými stálicemi.
Závody formule 1 byly rytířským sportovním kláním ve třicátých letech minulého století, kdy jezdci všech možných konkurenčních stájí spolu denně živě komunikovali a byli opravdovými přáteli. Tyto závody byli tehdy velmi nebezpečné, tratě dlouhé a špatně zajištěné. Stejné to bylo i s bezpečnostním vybavením vozů i jezdců, takže často byla jednotlivá společná jídla pro mnohé z nich posledním společným aktem, po kterém zbyly jen vzpomínky.
Po válce se rychle rozvíjející technika nejen technických parametrů, ale i bezpečnosti vozů a jezdců postarala o to, aby se závody staly stále větším a výnosnějším obchodním artiklem na úkor jejich sportovní hodnoty a mezilidských vztahů nejen mezi jednotlivými týmy, ale i mezi jezdci jednoho týmu. Celý komplex formule F1 se tak stal obrovským mafiánským všemocným podnikem, sahajícím od východních králů a šejků až po postkomunistické Maďarsko. Tento celosvětový novodobý cirkus se týden po týdnu stěhuje, aby se milióny diváků měli na co dívat a přispívali tak hojně náročné formuli. Ta na oplátku a bez ohledu na ohrožení jezdců pořádá své podniky za stále náročnějších podmínek. Závody formule 1 se tak konají i za noční tmy při umělém osvětlení a dokonce se uvažuje, že se budou jezdit i na zkropených drahách.
A jaké bude letos překvapení v řadách jezdců? O titul se bude ucházet nejméně pět uchazečů, všichni již byli mistry světa. A nebude to proto nudné? Jistě ne! O to se již pořadatelé starají. Při testech týmů v Barceloně se ukázal se švýcarským vozem Suber nadějný mladý Mexičan, jménem Sergio Pérez, který v testech porazil i stávajícího mistra světa Vettla, přesto že nemá nejlepší vůz, sice vybavený motorem Ferrari. Navíc ukázal novinářům, že ví, co chce a jeho odpovědi byly vysoce profesionální, aniž by ukazoval nejmenší respekt před zkušenými soupeři. I jeho vystupování a odhodlaná charismatická tvář naznačují, že jeho úspěchy nejsou náhodné, nýbrž že bude podstatným obohacením formule. Již brzy se v praxi ukáže, zda jde o novou jezdeckou kometu, která bude hned od počátku rovnocenným soupeřem zkušených jezdců, jak tomu bylo např. u Lewise Hamiltona.

LEGALIZACE PASIVNÍ EUTHANASIE V ČR?

13. března 2011 v 10:21 | GSchwarz
Desetiletí je diskutována otázka euthanasie, která je ve vyspělých demokratiích za určitých kautel legální (viz společnost Dignitas ve Švýcarsku). Je nezbytná z důvodů explozivního vývoje lékařství a obecně přírodních věd. Euthanasie lege artis je po právně - morálně - etické stránce pouze aktivní, spočívající v podání silných sedativních léčiv, po event. předchozím odpojení pacienta od přístrojů. Pacient upadne do hlubokého spánku při následném zastavení dýchacího centra. Naproti tomu je i u nás trpěna a má být legalizována tzv. pasivní euthanasie, při které je pacient odpojen od přístrojů a uložen na pokoji bez jakékoliv léčby, příjmu potravin nebo tekutin, kde ještě několik dní umírá žízní a hladem. V očích oborníka je tento způsob euthanasie alibistickou vraždou. Mnoho zásadních věcí se u nás provádí polovičatě, alibisticky a vůbec ne ve prospěch v našem případě nemocného, nýbrž z ekonomických důvodů. Zásadou euthanasie musí být bezprostřední vůle pacienta a ne nějaká smlouva, sepsaná před mnoha lety, kdy postižený vůbec neznal stavy, ve kterých se v průběhu života může ocitnout.
Prosím, uveďte jakékoliv pochybnosti nebo protiargumenty. Můžeme o nich diskutovat. Léta se touto otázkou zabývám a domnívám se (možná, že mylně), že není humánnější metody důstojného zakončení života.

VÝCHOVA PŘÍKLADEM

1. března 2011 v 15:59 | GSchwarz
Odjakživa, a to je již hezkých pár desítek let, mi bylo vtloukáno do hlavy, že nejdůležitější a nepřesvědčivější prostředek pedagogiky je vzor, příklad. V kolejích prestižních anglických univerzit dokonce bydlí učitelé se svými rodinami na kolejích, takže jsou de facto pod kontrolou i v soukromí. Pokud je mi známo s tím nejsou větší problémy, asi proto, že Angličané si uvědomují komplexnost pedagogiky, kde nelze kázat vodu a pít víno, takže to berou za součást výchovy, což je správné a logické. I u nás ono výchovné pravidlo platilo ještě na začátku komunistické éry, kdy ještě vysoká škola byla školou s větší či menší mezinárodní prestiží a profesoři byli ještě profesory s velkým P. Nezkoušelo se podle otázek, ale hodnotil se přehled o příslušném předmětu s poukazem na to, že se v praxi, až půjde do tuhého, nemůžeme vymlouvat, že tohle v otázkách nebylo.
Nicméně vysoké školy se jako vše zproletarizovaly, vyrůstaly nové jako houby po dešti. Kde byla dříve kvalitní odborná škola, vznikla univerzita, sice s nižší úrovní než měla střední škola, ale na to se nikdo nedíval. Šlo o to, abychom byli státem, kde téměř každý má titul, což vedlo k výrazné dehonestaci opravdových, mezinárodně uznávaných titulů. Také naše "Učitelské ústavy" měly vysokou úroveň. Dnes máme Pedagogické fakulty a nedomnívám se, že naši učitelé jsou vysoké kvality, za což ovšem může také společenské postavení učitelů, stejně jako lékařů a s tím spojené oceňování jejich práce.
Hlavně mi na celé věci vadí úroveň pedagogického sboru a zejména to,že si toho nikdo nevšímá. Pochopitelně nemohu a nechci házet všechny členy pedagogického sboru do "jednoho pytle", leč praxe ukázala a denně ukazuje, že průměr má hluboce podprůměrnou hodnotu a to nejen co se týká faktů, ale i samotného chování pedagogů a jejich charakteru. Nechci zde mluvit o bezpáteřních komunistech, které zde měli za totality volné pole působnosti. Jedna z nich, bývalá vedoucí katedry marxismu - leninismu, musela po "revoluci" odejít a pomocnou ruku jí podala jiná fakulta, kde se stala zástupcem vedoucího katedry dějin lékařství, přičemž vedoucím byl její manžel se stejnou politickou minulosti. Pro vlastní obor to byla a je katastrofa. Vytvořila si dějiny podle svých představ, čistě v marxistickém stylu, kde zcela ignorovala velikány oboru, kteří se jí nelíbili jen proto, že mluvili německy. Její "odborné" posudky připomínají marxistickou demagogií a nenávistí ke každému, kdo je jiného názoru, posudky akčních výborů padesátých let.
Závěrem bych chtěl zmínit průběh jedné závěrečné státnice bakalářského studia pedagogické fakulty. Komise se skládala z předsedy a čtyř zkoušejících pedagogů, většinou vysokoškolských profesorů. Předseda byl neutrální. Klidně seděl a tu a tam utrousil nějakou poznámku. Také právě zkoušející profesor se choval adekvátně. Zato ostatní přísedící se chovali jako chovanci polepšovny, na které bych s chutí vytáhl starou dobrou rákosku. Můj úděs byl o to větší, když jsem si uvědomil, že absolventi těchto pedagogů mají nejen vyučovat, ale také vychovávat naše děti - Bůh je opatruj !! Jeden z přísedících si neustále hrál s mobilem a podle zvuku zřejmě hromadně rozesílal SMS zprávy. Ve snu nenapadlo ani jeho, ani předsedu komise, že tím ruší zkoušeného. Druhý neustále pojídal chlebíčky, uložené na míse před ním a hlasitě u toho mlaskal. Jeho motto bylo jasné: Kdo zaváhá, ten nežere! Třetí se intensivně zabýval zkoušejícím ne právě odpovídajícím způsobem. Neustále se hystericky chytal za hlavu, kroutil se a vykřikoval na kandidátku poznámky typu: "jak jste přišla na tu blbost", "když to nevíte, proč sem chodíte", nebo "když to nemáte v hlavě, tady z ní nic nevydojíte"! Přitom se jednalo o zcela průměrnou kandidátku, která zkoušku udělala bez "odřeného zadku"!
Ve mně tento akt zanechal krutý poznatek. Vděčil jsem za svoje vzdělání, které jsem získal v době, kdy staré, osvědčené pedagogické metody ještě dožívaly nebo přežívaly. Zejména se však neustále táži, co může vzniknout z národa, který se na výuku a výchovu svých "dětí" dívá s takovou lhostejností. Naštěstí jsme silný a odolný národ, který si poradí s každým způsobem sebepoškozování. Inu, příroda je mocná čarodějka!