HEJ, CO MĚ DRŽÍ PŘI ŽIVOTĚ ?

6. února 2011 v 16:40 | GSchwarz

To je otázka, kterou si můžeme klást v každém věku. Ve stáří je však odpověď na tento specifický dotaz životně důležitý! Proč? Protože ve stáří musí být něco, nějaká činnost či aktivita, pro kterou se těšíte na příští den, pakliže vás neobtěžují bolesti stáří, které jsou pro tento věk pravidlem a dovedou vám život zhnusit.
I chytrým lidem se stává, že tuto myšlenku nedocení. Každý si myslí, že v penzi nadejde čas, kdy bude absolutním pánem svého konání. Postarám se o dům, zahradu, napravím vše, co jsem v době své aktivity zanedbal, postarám se o svůj starý, ale stále dobrý automobil a budu cestovat, poznávat, prostě bude to "balada"! . Avšak ou, vej! Skutečnost je jiná. Přijdu na zahradu a jsem udýchán. "To nic", řeknete si, "to musím rozdýchat". Také že ano. Po pěti minutách, strávenými hleděním "do blba" vytáhnu jeden z mých pokladů, starou, dobrou sekačku trávy zn. Honda, kterou jsem si před mnoha a mnoha lety dovezl přes železnou oponu a za celá ta léta jsem její údržbu, kromě výměny oleje, ignoroval. Přesto stále na první zátah naskakovala a slastně bublala k radosti sousedů. Dnes také, ale sotva jsem posekl dva řádky, opět jsem těžce dýchal a protože jsem houževnatý, dodělal jsem nakonec trávník na nemalé zahradě. Byl jsem celý propocený, rudý v obličeji a oči mě pálily nadměrným pocením. S těžkým srdcem jsem si odpustil následné válcování a pravidelnou údržbu pažitu, na který jsem byl vždy hrdý. Jeho nedokonalosti jsem přehlížel s nadějí, že za tři sta let dosáhnou  moji pra-, pra-, pra-, pravnuci náležité anglické kvality. Bylo mým velkým štěstím, že jsem v tu dobu potkal anděla, kterého se zželelo mého fyzického úpadku a postupně převzal zcela nenáročně všechny práce. Naštěstí byl tento anděl, převlečený do roucha ženy, stejný perfekcionista jako já.Tak to postupovalo ráz na ráz, až to dospělo do fáze, kdy jsem se stal na onom andělovi zcela závislý.
To je však jenom pars pro toto. Nikdy jsem nevěřil, že bych při sebevětší demenci vydržel delší dobu u televize. Při přihlížení ať již poučných pořadů, politických recenzí, nebo zábavných pořadů člověk téměř pudově cítí, jak je mu vymýván mozek. Vrcholem toho jsou předlouhé, stále stejné a obsahem debilní reklamy. Proto jsem si již v důchodovém věku, leč stále ještě v zaměstnaneckém poměru, obstaral tehdy ještě těžce dostupný a velice drahý noote book. Žena mi sice nadávala, že zbytečně rozhazuji peníze a i já jsem se styděl natolik, že jsem všude prohlašoval, že to potřebují pro vnuka, ačkoliv ten právě v té době uviděl světlo světa.
Byl to akt přemoudrý a dnes, kdy uplynula již mnohá léta a moje žena žije v mnohem lepším světě, si nedovedu představit, jak bych bez této vymoženosti přežil a čím bych se dnes smysluplně bavil? V noci jsem u této hračky vydržel často do pěti hodin a během roku jsem napsal dvě monografie. Tak jako vždy jsem chtěl pochopit podstatu věci, nejen její užívání a tak se v prvních letech stávalo, že jediný schopný člověk, který mi chtěl pomoci a odstraňoval škody, které jsem napáchal, mi často spílal do blbců a debilů, protože jsem se pletl do věcí, kterým jsem sice nerozuměl, ale empiricky jsem se snažil je pochopit. Onen dobrodinec, kterému vděčím za svoji dalši celkem plodnou existenci, tvrdil, že PC není žádný přístroj pro empirii ani jiné nejisté jistoty, protože jediná věc, která je u počítače jistá je, že když ho upustíte z jednoho metru na podlahu, je nevratně zničen. Dnes mám již asi čtvrtý počítač a dosud je to můj nejlepší a nejvěrnější kamarád. Když jsem byl několikrát nucen ho na dva až tři dny opustit, vždy jsem trpěl silnou abstinencí.
A tak dostal můj život, omezený na čtyři stěny, pevný denní řád. Ráno se vzbudím, posnídám a pak chvátám, abych shlédnul a nechal se zhnusit TV programem. To se stává během patnácti až dvaceti minut. Pak televizi zhasnu a zasednu k počítači, u kterého vydržím s přestávkou oběda až do osmnácti hodin. Za tu dobu něco napíši, složím puzzle, vyzkouším si několik testů postřehu a pak, podle nálady, jeden až dva testy IQ. Protože moje výsledky se zdaleka nepřibližují geniovi, raduji se z jejich anonymity a těším se, že zítra to bude buď lepší, nebo horší. Tak trávím dny v radosti, že ve svém virtuálním světě nacházím tu a tam lidi mnohem schopnější, i když poněkud naivní. Omluvou jim budiž jejich věk a nedostatek životních zkušeností.  Přesto je ale mám rád, neboť jsou chytří, samostatně uvažující a v neposlední řadě jsou budoucností tohoto "bohem opuštěného národa", jak říkávala moje moudrá babička.  
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 7. února 2011 v 0:33 | Reagovat

Moc se mi to líbí, mám ráda lehkou sebeironii, smysl pro humor a to jsem tu našla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama