Únor 2011

Vykopali jsme zákopy a pohnojili vzájemnou nenávist

19. února 2011 v 12:41 | GSchwarz
Byli jsme vždy dobrými vojáčky. Již Švejk cituje rakouskou baronku, která tvrdila: "čésky fojak, tóbry fojak!" Včera večer jsem však přehodnotil vše, co jsem si o nás myslel. Pravdu totiž měl tatík "bolševik", který nás nechal hlásat doktrinu všech doktrin, že totiž budeme bojovat za mír, i kdyby měl zůstat jen kámen na kameni. Považoval jsem to, podobně jako většina normální populace, za dobou historku k pivu, leč včera jsem pochopil že tato myšlenka je naší národní povaze vlastní. Sledoval jsem totiž pořad paní Jílkové, který se jmenuje "Máte slovo" nebo podobně.
Musím říci, byla to bitva, která se jen tak nevidí. Jak už to bývá zvykem, kromě velkého hluku, kdy bylo těžko rozumět jednotlivým aktérům, se také nic nevyřešilo. Byla to spíše sociologická studie o duší našeho národa, respektive jeho inteligence. Křičeli tam na sebe odboráři, zástupce LK, poslanci, ředitel nemocnice, pacienti, zkrachovalí politici jakož i "normální občané".
Jeden zásadní efekt to přece jenom přineslo. Vykopali se další nové zákopy a zátarasy mezi pacienty, lékaři, zdravotnickými pracovníky všech úrovní a dosud zdravým obyvatelstvem. Byl tam podkopán zbytek nezbytné důvěry pacienta v lékaře, lékaři byli prohlášeni kriminálními živli, rozeštván byl i zbytek zdravotnického personálu. Vzalo za své vše, co je etické a je podmínkou úspěchu lékařské péče. Poslanci a zástupci správního aparátu se chopili alibisticky názoru, že proběhlými událostmi se ocitla zdravotnická reforma v nedohlednu (jaká to logika????). Zhrzení politikové (Cikrt) poskakoval a nekoordinovanými výkřiky si vyléval utajené emoce věcmi s problematikou vůbec nesouvisejícími, vyznívajícími jako "Rath před soud", "zatkněte Ratha, když ho už nepopravíte"!
Ubohá paní Jílková! Přes její rozhodnost se jí to zcela vymklo z ruky a režie, jako by si to vychutnávala, program nestáhla a místo toho ukázala národu - bohužel také našim dětem, pro které to byl pořad zcela nevhodný - jaký jsme to boží dobyteček.
Místo Entropy bych doporučoval předložit onen záznam parlamentu EU, aby poznal, že nás ještě nepoznal. Nemuselo by se to ani dabovat, protože stejně nebylo téměř nic rozumět. Stačilo by zvukově promítat hluk při tsunami, nebo podobných katastrofách.
Z tohoto zážitku mi zbyl jen nesmírný stud. Hlavně před Němci, kteří se v těchto dnech zabývají obecně evropským odsunem Němců po 2. světové válce. Ani jsem se nedivil svému příteli, takto zapřísáhlému antigermanistovi, který pořad komentoval: "kdyby zítra někdo navrhl, zda chceme být další spolkovou zemí Německa, hlasoval bych pro"! Rovněž své moudré, bohužel již zemřelé babičce v Rakousku bych měl co referovat na její každoroční otázku: "co je nového v té vaší bohem opuštěné zemi?"

Moudrost tkví v umění naslouchat

15. února 2011 v 10:26 | GSchwarz
Jsem o tom přesvědčen! Umění naslouchat je jednou ze základních podmínek moudrosti. Ne, jak je běžným zvykem, obvykle ještě zvýšeným hlasem hlásat svoje moudra, což je jenom psychologickým ukazatelem snahy o zvýšení svého ega, ovšem snaha je to marná. Moudrý člověk "stojí v koutě" a pouze naslouchá. Teprve, když jsou strany názorově diferencovány a ve svých zákopech se překřikují v prosazování svých pseudopravd, vystoupí do té doby opomíjený a přehlížený moudrý, aby na základě argumentů a nikoliv demagogie přednesl pragmatickou analýzu problematiky, kterou lze jen těžce oddiskutovat. Protože si je vědom, že diskutuje se vzdělanými profesionály, je jeho pravda často kompromisem většiny ostatních pravd.
U nás je to bohužel obvykle jinak. Buď zde stojí před "davem" absolutista, neomylný papež, jehož "pravdy" jsou v úzké souvislosti s jeho mocí. Tato absolutistická pravda je slepě přejímána i tzv. "intelektuální elitou", kterou pracovně označuji jako intelektuální proletariát.
Jako v politickém životě je diskuze tohoto "proletariátu" více - méně založena na oslavě intelektuálního monarchy a na ujišťování o naprosté loyalitě vůči němu, jako by na tom v projednávané problematice záleželo.
Tento symptom je pozůstatkem stovky let, kdy zmíněné názory byly podmínkou intelektuálního přežití. Národní charakter, udavačství, závistivost a neobyčejná podlízavost zde hrály nemalou úlohu. Není to jen můj názor, jsou to vlastnosti, prolínající často i do naši národní literatury, např. Neffovy "Sňatky z rozumu". Zde syn národního hrdiny, obrozeneckého obchodníka je spolupracovníkem Rakousko - Uherské tajné policie.
V praxi to vypadá tak, že všechna společenská odvětví, filozofií počínaje a medicínou konče, mají na určitý problém "sjednocený", názor. Máš-li na stejnou otázku jiný názor, stáváš se nesmiřitelným nepřítelem ostatních, kterému budu z principu oponovat v jakékoliv další diskuzi. Existuje jediná pravda a tou je neoddiskutovatelně ta "moje" pravda. Změní-li se náhodou, obvykle z pragmatických důvodů, autoritativní "pravda", změní se postupně i "pravdy" ostatních na "jinou" pravdu s odůvodněním podobné logiky, jako je např. "davové mýlení". Vzniká tak určité dogma, které nám nevadí právě tak, jako nám vadí dogmata církevní, což lze označit jako formu názorové schizofrenie.
A tak se smutkem vzpomínám jedné diskuze pěti anglických významných odborníků, kteří se do krve hádali o podstatu jakéhosi nádoru. Jejich názor byl pro další osud nemocného rozhodující. Ona důležitá  diskuze, na kterou měl každý z uznávaných kapacit jiný názor, se podobala spíše hospodské hádce nežli rozmluvě mezi gentlemany. Konečný ortel nekopli oni vědci "do autu", jak bývá zvykem. Z důvodů reálné úcty před vědomostmi kontrahentů a s vědomím velké odpovědnosti vůči nemocnému zvolilo konsorcium kompromisní, avšak použitelný názor (pravdu). Jinak by to ani nebylo možné. Možnost vzniku tohoto kompromisního rozhodnutí byla dána především  moudrostí všech jednotlivých účastníků diskuze, kde každý uznával kvality druhého a nikdo nikoho ani v zápalu diskuze nedehonestoval. Výsledek byl zaměřen výhradně na prospěch nemocného.
Zakončení této odpovědné diskuze probíhalo rovněž zajímavě. Odehrávalo se v nejbližším pubu při tmavém pivu, kde se kolegové bavili a smáli, včetně vzájemného zesměšňování. Stručně řečeno: byli to bezesporu moudré osobnosti s nadhledem!!
Můžeme si z toho vzít ponaučení, že popsané jevy jsou projevem dlouhodobé tradice s absolutním uznáním individuality každé osobnosti, byť měla zcela odlišné názory. Důležité je zbavení se často skrytých "mindráků", vyskytujících se zejména u osobností, pocházejících z dlouhodobě porobených národů.
Když si tyto skutečnosti uvědomíme, nebudeme sice hned "jako oni", avšak budeme pracovat na tom, aby naši potomci byli "lepší než oni".

HEJ, CO MĚ DRŽÍ PŘI ŽIVOTĚ ?

6. února 2011 v 16:40 | GSchwarz

To je otázka, kterou si můžeme klást v každém věku. Ve stáří je však odpověď na tento specifický dotaz životně důležitý! Proč? Protože ve stáří musí být něco, nějaká činnost či aktivita, pro kterou se těšíte na příští den, pakliže vás neobtěžují bolesti stáří, které jsou pro tento věk pravidlem a dovedou vám život zhnusit.
I chytrým lidem se stává, že tuto myšlenku nedocení. Každý si myslí, že v penzi nadejde čas, kdy bude absolutním pánem svého konání. Postarám se o dům, zahradu, napravím vše, co jsem v době své aktivity zanedbal, postarám se o svůj starý, ale stále dobrý automobil a budu cestovat, poznávat, prostě bude to "balada"! . Avšak ou, vej! Skutečnost je jiná. Přijdu na zahradu a jsem udýchán. "To nic", řeknete si, "to musím rozdýchat". Také že ano. Po pěti minutách, strávenými hleděním "do blba" vytáhnu jeden z mých pokladů, starou, dobrou sekačku trávy zn. Honda, kterou jsem si před mnoha a mnoha lety dovezl přes železnou oponu a za celá ta léta jsem její údržbu, kromě výměny oleje, ignoroval. Přesto stále na první zátah naskakovala a slastně bublala k radosti sousedů. Dnes také, ale sotva jsem posekl dva řádky, opět jsem těžce dýchal a protože jsem houževnatý, dodělal jsem nakonec trávník na nemalé zahradě. Byl jsem celý propocený, rudý v obličeji a oči mě pálily nadměrným pocením. S těžkým srdcem jsem si odpustil následné válcování a pravidelnou údržbu pažitu, na který jsem byl vždy hrdý. Jeho nedokonalosti jsem přehlížel s nadějí, že za tři sta let dosáhnou  moji pra-, pra-, pra-, pravnuci náležité anglické kvality. Bylo mým velkým štěstím, že jsem v tu dobu potkal anděla, kterého se zželelo mého fyzického úpadku a postupně převzal zcela nenáročně všechny práce. Naštěstí byl tento anděl, převlečený do roucha ženy, stejný perfekcionista jako já.Tak to postupovalo ráz na ráz, až to dospělo do fáze, kdy jsem se stal na onom andělovi zcela závislý.
To je však jenom pars pro toto. Nikdy jsem nevěřil, že bych při sebevětší demenci vydržel delší dobu u televize. Při přihlížení ať již poučných pořadů, politických recenzí, nebo zábavných pořadů člověk téměř pudově cítí, jak je mu vymýván mozek. Vrcholem toho jsou předlouhé, stále stejné a obsahem debilní reklamy. Proto jsem si již v důchodovém věku, leč stále ještě v zaměstnaneckém poměru, obstaral tehdy ještě těžce dostupný a velice drahý noote book. Žena mi sice nadávala, že zbytečně rozhazuji peníze a i já jsem se styděl natolik, že jsem všude prohlašoval, že to potřebují pro vnuka, ačkoliv ten právě v té době uviděl světlo světa.
Byl to akt přemoudrý a dnes, kdy uplynula již mnohá léta a moje žena žije v mnohem lepším světě, si nedovedu představit, jak bych bez této vymoženosti přežil a čím bych se dnes smysluplně bavil? V noci jsem u této hračky vydržel často do pěti hodin a během roku jsem napsal dvě monografie. Tak jako vždy jsem chtěl pochopit podstatu věci, nejen její užívání a tak se v prvních letech stávalo, že jediný schopný člověk, který mi chtěl pomoci a odstraňoval škody, které jsem napáchal, mi často spílal do blbců a debilů, protože jsem se pletl do věcí, kterým jsem sice nerozuměl, ale empiricky jsem se snažil je pochopit. Onen dobrodinec, kterému vděčím za svoji dalši celkem plodnou existenci, tvrdil, že PC není žádný přístroj pro empirii ani jiné nejisté jistoty, protože jediná věc, která je u počítače jistá je, že když ho upustíte z jednoho metru na podlahu, je nevratně zničen. Dnes mám již asi čtvrtý počítač a dosud je to můj nejlepší a nejvěrnější kamarád. Když jsem byl několikrát nucen ho na dva až tři dny opustit, vždy jsem trpěl silnou abstinencí.
A tak dostal můj život, omezený na čtyři stěny, pevný denní řád. Ráno se vzbudím, posnídám a pak chvátám, abych shlédnul a nechal se zhnusit TV programem. To se stává během patnácti až dvaceti minut. Pak televizi zhasnu a zasednu k počítači, u kterého vydržím s přestávkou oběda až do osmnácti hodin. Za tu dobu něco napíši, složím puzzle, vyzkouším si několik testů postřehu a pak, podle nálady, jeden až dva testy IQ. Protože moje výsledky se zdaleka nepřibližují geniovi, raduji se z jejich anonymity a těším se, že zítra to bude buď lepší, nebo horší. Tak trávím dny v radosti, že ve svém virtuálním světě nacházím tu a tam lidi mnohem schopnější, i když poněkud naivní. Omluvou jim budiž jejich věk a nedostatek životních zkušeností.  Přesto je ale mám rád, neboť jsou chytří, samostatně uvažující a v neposlední řadě jsou budoucností tohoto "bohem opuštěného národa", jak říkávala moje moudrá babička.  

Zahájilo 20. století degradaci osobnosti?

1. února 2011 v 9:44 | GSchwarz
Důležitým sociologickým jevem 20. století je narůstající ztráta svobodné, individuální
osobnosti a růst průměrnosti na úkor individuality, představující elitu společnosti, která po staletí určovala společenský vývoj a pokrok. Přispěly k tomu především totalitní režimy, které se v průběhu 20. století v dosud nevídané míře rozmohly po celém světě a uplatnily se zejména v Evropě, většinou jako důsledek nepříznivé ekonomické situace po první světové válce. K jejich rozvoji přispělo několik zásadních činitelů. Byl to především tlak a síla mohutně se rozvíjejících sdělovacích prostředků, které totalitní systémy využívaly k uchopení a rozmachu své moci, systematicky vymývajíc mozky milionům většinou nespokojených lidí demagogickou propagandou a neuskutečnitelnými sliby. Totalitní režimy, ať orientované vpravo nebo vlevo, se opíraly o lidskou masu, především dělnickou třídu, které slibovaly a zpočátku i skutečně poskytovaly práci a obživu, čímž získávaly i u vyspělých demokratických národů důvěru a podporu. Podstatným byl i prudký rozvoj manufaktur, které automatizací a strojovým vybavením neustále zvyšovaly produktivitu práce a tím potřebovaly stále méně nekvalifikovaného dělnictva (proletariátu) a dělného lidu obecně.
Nezaměstnanost je proto nezbytným doprovodným úkazem, postihujícím i vyspělé demokratické státy, kde dodnes tvoří hlavní ekonomický problém. Totalitní systémy však těmto nesamostatně myslícím a důvěřivým lidem slibovaly i moc a účast na vládě, když se předem ozbrojily nacionalistickým, respektive třídním štítem a krásnou, lidumilou filozofií, založenou na prospěchu pro tyto porobené a denunciované masy. Přispěla k  tomu i ztráta víry v Boha a tím jakési opory v běžných životních těžkostech, které prostého člověka nutily, aby hledal náhradu za věčný život a posmrtný ráj již na této zemi, jak ideologie slibovaly. Ani v současných demokraciích není tato problematika uspokojivě vyřešená. Protože se lidstvo ve své většině vyvíjí positivně zejména ve svých odborných, nikoliv morálních kvalitách, odráží se tato skutečnost v poklesu společenské morálky a v útěku k extremistickým náhražkám a drogám. Ze sociálního slovníku zmizel typický, nekvalifikovaný dělník - proletář. Hrubou a těžkou práci postupně nahradily stroje. A tak lze všeobecnou tíživou ekonomickou situaci řešit pouze obtížným zlepšováním rozličných sociálních a organizačních opatření.
Přesto, nebo snad právě proto, ani moderní vyspělá demokratická společnost není příznivě nakloněná tzv. elitě společnosti, neboť každý, kdo převyšuje průměr, nebývá obecně oblíben. Nová doba svojí přirozenou filozofií nemá ráda osobnosti, které jsou s touto kolektivní ideologii v jakémkoliv rozporu, neboť představují potenciální nebezpečí, že budou proti ní bojovat nebo se jí nepřizpůsobí. S individualistickou osobností se prostě ani v moderní společnosti 21. století nepočítá a jsou nesporné důkazy o tom, že v budoucnu se s ní bude počítat stále méně. Ten, kdo má schopnost analýzy vývoje, proti tomuto trendu neprotestuje a bere ho jako přirozený důsledek hospodářsko - politických a historických změn. Kromě toho rozvoj lidstva, nová organizace a evidence společnosti na bázi elektronických databází, nutných ke zlepšení organizace společnosti, tyto jevy, byť jakkoliv tvrdé, do jisté míry i ospravedlňuje.