O ÚCTĚ KE STÁTNÍM SYMBOLŮM A SVÁTKŮM.

3. listopadu 2010 v 16:04 | GSchwarz
V noci dvacátého osmého října jsem jako obvykle poslouchal "noční linku", vysílanou každý den z jiného regionálního vysílače. Každý tam může zavolat a říci svůj názor k předem určenému tématu. Jsem chronický nespavec, proto pravidelně sletuji tento pořad. Dobře se při něm usíná a člověk se vzdělá v lidové psychologii. Tentokrát jsem však zbystřil pozornost. Pořad byl vysílán ze Středočeského kraje, tedy z Prahy a moderátorkou byla jakási paní Jana. Tématem byl prožitý svátek a osobní úcta k národním symbolům, vlajce a svátkům. Bylo nápadné, že za každou diskuzí byla vysílána písnička, což běžně při dostatku telefonujících nebývá zvykem. Ukázalo se, že během písničky paní Jana "v zákulisí" prověřovala jednotlivé potencionální účastníky. I tak se však dostali do pořadu alkoholici, mluvící nedůstojně. Většina diskutujících se po prohlášení, že ctí českou státní symboliku zmínila nějakou negaci. Že je nutné, aby se státníci také důstojně chovali a že většina státních svátků ztratila svůj původní význam. Paní Jana žádný příspěvek nekomentovala. Vedlo mě to k zamyšlení nad uvedeným tématem a po shrnutí všech diskusních příspěvků se domnívám, že jsem objevil "jádro pudla".
Vždy mi bylo nápadné, že ve státech s národní tradicí a hrdostí, jako je Německo, Francie a zejména Švýcarsko jsou státní vlajky každodenním obrazem. Vysí nejen na státních budovách, ale i na člunech a jachtách v přístavištích. Vlajky jsou čisté a správně umístěné. Ve Švýcarech mi kromě toho vždy připadá, že z každého kamene, budovy, sochy apod. vyzařuje skutečnost, že tato malá země nepoznala již více než dvě stě let válku, přesto je tam každý občan hrdý, že je domobranec. Hymna se hraje jen při mimořádných akcích a je prožívána neokázale, nikdo se nedrží za prs, ani nezvedá sevřenou pěst.
A co se týče té naší opravdové hrdosti, ta byla na místě v 1. republice, když vládl tatíček Masaryk. Dvacátého osmého října se oslavoval vznik Československé republiky. Ale hned po roce 1938 byly české symboly náhle protektorátními, dokonce korunovační klenoty byly degradovány Reinhardem Heinrichem na symboly odvěké přináležitosti české, německé a rakouské národnosti. Zosobněním této sounáležitosti byl sv. Václav, jehož svátek se také slavil a mnohé státní organizace a vyznamenání nesla jeho jméno (jsem bohužel pamětník). Na konci studené války místo aby se s tím naši historikové nějakým logickým způsobem vyrovnali, jsme falešní sami k sobě. Uctíváme sice 28. září, ale nikoliv jako svátek sv. Václava. Také 28. říjen prodělal nedůstojné transformace. Napřed byl zapírán a ignorován, pak se stal dnem znárodnění (cha-cha) a posléze opět dnem vzniku Československa, ačkoliv se tento slepenec ukázal jako života neschopný a postupně od roku 1945 se rozpadal, až zůstal jen národnostní slepenec Čechů a Moravanů.
A dnes? Místo aby malý zbytek slepence byl rád, že je rád, velcí Čechové - v tomto případě ne Táborité, ale Pražané, odpírají Moravě její tisíciletou identitu, zmocňují se postupně jejího historického území, utajují moravské symboly a vlajky a po vzoru velkého Göringa, ovšem jako vždy pouze amatérsky, "drancují její kulturní hodnoty". Jsme důsledně nedůslední. Nelíbí se nám Evropská unie a Lisanonská smlouva, avšak přesto, že nás nikdo nenutil, jsme do unie vstoupili. Podpis Lisabonu byl  jen logickým důsledkem. Naši představitelé politické moci se často nechovají důstojně a jejich výroky nejsou vždy státnické. Nad dvaadvacetiletým trestům extremistů, kteří zničili život malé Natálky, se naše Hlava státu pozastavila jako na příliš těžkém trestu. Ti, jejichž život byl v naší zemi neúnosný, byli při útěku přes hranice zabíjeni zbraněmi pohraničníků. Avšak bratři Mašinové, kteří se jen tak nedali a vzali si na cestu zbraně, jsou zatracováni jako vrahové a nikdy se jim nedostane satisfakce. Lidé jsou vystěhováváni z domů, které si zaplatili, za stokorunové dluhy jsou exekutováni, zatím co "celebrity" (Neumannová) se veselí a čekají, až jejich stamilionové dluhy zaplatí daňoví poplatníci. Nemám ani těm nejvyšším státníkům za zlé jejich milenky, ale proč to proboha netají před veřejností a rodinami, když k tomu mají nejlepší podmínky. Někdy mi to připadá, jako by provokativně demonstrovali, co si mohou dovolit a co jim projde - ostuda, neostuda. Nejsem soudce, ale že bych si proto těch lidí a jejich jednání měl vážit?
Bezesporu máme svůj modus vivendi, svoji státnost a hlavně historii, zejména tu moravskou, téměř tisíc pětiset let starou. Snažme se o jejich uznání svým kvalitním životem, svými schopnostmi a vzdělaností, nebuďme těmi středoevropskými barbary (Angolou), za které nás někteří považují. Vyžadujeme toleranci - buďme proto i my zejména ke svým sousedům a partnerům tolerantní! Ne ty věčné výčitky, ale argumenty a vstřícnost budiž naší silnou zbraní! Pak budeme i na naše státní symboly a vlajky hrdí.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama