Listopad 2010

HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA

28. listopadu 2010 v 14:40 | GSchwarz
Chtěl bych mít konečně klid a mlčet. Bohužel však nemohu. V našem národě je již chronická honba na čarodějnice, při které naši politikové využívají našich negativních vlastností, jako je závist, nenávist a hašteřivost, k prosazení svých mocenských zájmů. Nyní, jako již často v minulosti, se hněv lidu obrátil na zdravotnictví, zejména lékaře. Je to "nevděčná pakáž", která chce emigrovat za svými zištnými zájmy do nenáviděné ciziny (míní se samozřejmě Německo). Jednou z nejpoužívanějších zbraní vůči lékařům je tv. Hippokratova přísaha. Ohání se jí leckdo, od poslanců až po bezdomovce, aniž by se vědělo, o co zde běží.
Hippokrates byl antický filozof, vědec a myslitel. Je považován za zakladatele moderní medicíny. Žil převážně na řeckém ostrově Kos, přibližně od r. 460 do r. 380 před n.l..To samo již svědčí o nesmyslnosti převádění jeho myšlenek do medicíny 21. století. Ale budiž, zde citace jeho přísahy ve dvou různých verzích:

Hippokratova přísaha

Verze 1:Přísahám při lékaři Apollonu, při Hygieii a Panacei, volám za svědky všechny bohy a bohyně, že ze všech sil a s plným svědomím budu plniti tento slib:  Budu si vážiti svého mistra v tomto umění jako svých vlastních rodičů, budu se s ním děliti o svůj příjem, budu mu dávati to, čeho bude míti nedostatek, budu pokládati jeho děti za své bratry pokrevné a ze své strany vyučím je v tomto umění bez odměny a bez závazků. Umožním účast na vědění a naukách tohoto oboru především svým synům, dále synům svého mistra a potom těm, kdo zápisem a přísahou se prohlásí za mé žáky, ale nikomu jinému.
Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všechno zlé a škodlivé. Nehodlám se pohnouti od nikoho, ať je to kdokoliv, abych mu podal jedu nebo abych mu dal za podobným účelem radu. Nedám žádné ženě vložku do pochvy s tím úmyslem, abych zabránil oplodnění nebo přerušil vývoj plodu. Svůj život i své umění budu ceniti jako posvátné, nebudu dělati operace kamene, a vstoupím-li do domu, vejdu tam pro blaho nemocných, zdržím se všeho počínání nešlechetného, neposkvrním se chlípným dotekem s ženami, muži, se svobodnými ani s otroky. O všem, co uvidím a uslyším při léčení samém, nebo v souvislosti s ním, zachovám mlčení a podržím to jako tajemství , nebude-li mi dáno svolení k tomu, abych to řekl. Udržím-li pevně a dokonale věrnost této přísaze, buď mi za to dán šťastný život pro všechny časy, kdybych však se proti této přísaze prohřešil, ať mě postihne pravý opak.

Verze 2: Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygiei a Panacei i při všech bozích a bohyních a dovolávám se jejich svědectví, že podle svých sil a svědomí budu tuto přísahu a tyto závazky řádně zachovávat. Svého učitele v tomto umění budu ctít stejně jako své rodiče a vděčně mu poskytnu všechno nutné, ukáže-li se toho potřeba; také jeho potomky budu pokládat za bratry a budou-li se chtít naučit tomuto umění, vzdělám je v něm bez nároku na odměnu a jakékoliv závazky. Rovněž umožním jak svým synům a dětem svého učitele, tak žákům, kteří se slavnostně zavázali lékařskou přísahou, aby se podíleli na výuce a přednáškách i celé vědě, jinému však nikomu. Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu; zachovám vždy svůj život i své umění čisté a prosté každé viny. Neprovedu řez u žádného nemocného, který trpí kameny, ale odevzdám ho mužům v tomto oboru zkušeným. Ať přijdu do kteréhokoliv domu, vejdu tam jen ve snaze pomoci nemocným vyhýbaje se všemu podezření z bezpráví nebo z jakéhokoliv ublížení. Stejně tak budu vzdálen touhy po smyslových požitcích se ženami a muži, jak se svobodnými tak s otroky. Uvidím-li nebo uslyším-li při své lékařské praxi nebo v soukromém životě lidí něco, co by mělo být utajeno, pomlčím o tom a zachovám to jako tajemství. Budu-li tuto přísahu zachovávat a řádně plnit, nechť je mi dopřáno žít navždy šťastně, požívat úcty u všech lidí a těšit se z plodů svého umění. Jestliže ji však poruším a poskvrním, staniž se mi pravý opak.

Posledním autorem, který faktologicky rozebral Hippokratovu přísahu a jasně vyslovil její význam pro moderní medicínu i z eticko - právního hlediska, byl MUDr.JUDr. Lubomír Vondráček, profesor psychiatrie na Universitě Karlově, jeden z posledních polyhistorů naší doby. Zdůraznil, že se zde nikdy na tuto přísahu nepřísahalo, pouze se vyslovoval tzv. Lékařský slib, který je jakýmsi slabým odvarem původní přísahy.
Přísaha již neodpovídá potřebám současnosti a v mnohém je v rozporu s právní a etickou normou dnešní medicíny. Trestán by např. měl být již ten, kdo přivodí přerušení těhotenství nebo pracuje na umělém, extrakorporálním oplodnění.
Proboha, nechci si fandit, ale vy všichni, co se snadno a bezdůvodně rozčilujete nad morální devastací naší inteligence, hlavně nad chtivosti mamonu našich zdravotníků, čtěte můj blog. Najdete tam příspěvek o katastrofických důsledcích jednání bez předchozího uvažování a rovněž odpověď na otázku proč nejen Romové, ale i cikáni - pardon, myslel jsem lékaře, tak rádi emigrují.

PROČ ČESKÁ INTELIGENCE OPOUŠTÍ ČECHY

24. listopadu 2010 v 11:08 | GSchwarz
Podívám se na to očima lékařů! V jednom z posledních Hyde Parků jsem slyšel, že současná emigrace je hrubý nevděk, protože lékaři, faráři, lékárníci a učitelé byli vždy považováni za elitu. Ano byli, ale je tomu již dávno dávninko, ještě tak v prvních čtyřech dekádách dvacátého století. Tehdy zde byla přirozená úcta k těmto povoláním, založená na vzájemné důvěře.
Dnes je to zcela jinak. Celé zdravotnictví je "zproletarizované". Společnost přehlíží fakt, že zdravotní sestra po noční nebo i delší službě nemůže odejít domů, když ji nepřijde vystřídat další služba. Neomlouvá ji, že třeba má doma dvě malé děti, které jsou nemocné a které někdo musí hlídat. Mnoho sester jsou samoživitelky, neboť při dané životosprávě s nimi "nikdo nevydrží". Je přehlížena skutečnost, že lékař nastoupí třeba v pátek ráno do služby, aby nemocnici opustil v pondělí odpoledne. Přitom někdy celé noci operuje s plnou odpovědností za svoji práci.
Předstíráme,že jsme národ neuznávající tituly. Ale jak se na získání i nelegálních titulů "třepou" různí poslanci, ministři a podobní veřejní činitelé. Když však v televizi slyším třeba pana Stoličku referovat o zdravotním stavu nemocného, nevím nic o jeho kompetenci, zda je to laborant, doktor, docent, nebo primář oddělení. Zažil jsem i odpírání uvedení titulů do osobních dokladů, ačkoliv je někdy i v denním životě nutné, abyste prokázal svoji kvalifikaci. Komunisté šli dokonce v padesátých letech tak daleko, že zavedli termín "promovaný lékař". Teprve když se tento "felčar" stal neprodejným i v rozvojových zemích, byl zaveden opět titul "doktor". Zažil jsem, jak se lektoři marxismu - leninismu snažili urychleně získat titul doktora filozofie, aby unikli názvu promovaného filozofa. V devadesátých letech jsem slyšel prohlášení našeho současného prezidenta, který tvrdil, že zdravotníci nejsou na rozdíl od hasičů, policistů a jiných exponovaných profesí žádnou elitou. Sám pocházím z generace, která od svých deseti let žila v totalitním režimu. Nebylo to lehké, když jste na druhé straně pozorovali, jak žijí vaši kolegové v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Švédsku a jiných demokraciích.
Abych nezůstal jen u těch lékařů. Český národ nemá rád elity - ne, nenadávejte mi, já Vám to dokážu. Jak jsme se zachovali k J.A. Komenskému, Karlu Havlíčkovi (svedli jsme to sice na Rakušany, ale bylo v tom mnohem více, račte si přečíst příslušné životopisy)?
A z jiného soudku: jak zametli s E. Destinovou ti, kteří jí nesahali ani po kotníky?
Kdo zná u nás Magdalénu Koženou, která na rozdíl od různých populárních také-zpěváčků, šíří slávu našeho národa po celém světě. A v neposlední řadě: Jak jsme se zachovali k Vlastovi Burianovi, H. Haasovi, Voskovcovi a Werichovi, i když je dnes opěvujeme. A podíváme-li se na základ naší národní morálky - jak surově jsme odrovnali umírajícího dr. Emila Háchu, který se proti svému přesvědčení obětoval za věc, ke které jiní, mnohem vhodnější, neměli odvahu? Přitom on, intelektuál, na sebe musel nechat řvát primitivy typu Hitlera, Heydricha, Franka a nakonec i příslušníky vlastního národa, pro který se obětoval.
Po těchto celoživotních zkušenostech bych dnes poradil všem nadprůměrně schopným, dospívajícím dětem: Jděte a ukažte cizině svoje dovednosti a schopnosti, plně uplatněte svoje ego a invenci. Přitom nemusíte zapomenout, odkud pocházíte a kde jsou vaše kořeny. Nenechte se ale ponižovat, ani "gleichšaltovat". A stane-li se, že vám tam kdesi postaví pomník (o to  si nestojíme, jde jen o příklad), máte jistotu, že nebude během dvaceti let bourán a znovu instalován, jak se to dělo i s naším tatíčkem Masarykem.


POLITICI SE PEROU A PEROU

15. listopadu 2010 v 12:34 | GSchwarz
Ne, není to omyl, je to náhled skutečnosti - bohužel smutný! Šlo by to též nazvat, že se rvou a máčí v pračce! Neznělo by to ale tak hezky. Jak jsem na to přišel?
V posledních letech jsem nevolil. Neoslovovala mě ani jedna z velkých politických stran - volit ty malé nemá smysl. Volební program nebyl tvořivým perspektivním programem, ale jen osočováním a obviňováním politických protivníků. To voličům opravdu nestačí, ještě když k tomu  přistupují podvody, podrazy a zejména sociální nejistota. Teprve v posledních parlamentních volbách jsem se těžko rozhodoval, nakonec mi pomohl můj zdravotní stav, že jsem k urně opět nešel. Proč?
Levici tvořila jen Paroubkova sociální demokracie. Program tvořily sliby, které byly reálně neuskutečnitelné. A komunisté? Odjakživa se divím, jak může být nedemokratická strana, hlásající se k učení Stalina a Lenina, začleněna do demokratického parlamentu. Tedy v podstatě se nedivím, protože jsem přesvědčen, že celý "samet" byl jen vhodným oblbovacím gestem, kterým se komunisté v převleku mohli dostat k moci a uplatnit svoje nastřádané zlatky. Přitom se ti ostatní museli příslušně vyždímat ve prospěch milionářů, kteří se stali miliardáři a spokojeně si žíjí ve stínu palem při uspávajícím šplouchání mořských vlnek (kuponová privatizace).
Vznikly zde však dvě nové pravicové strany, z nichž jedna je pod záštitou starého česko-rakouského knížecího dvora, druhá pak pod chytrým a vlivným novinářem. Také ODS vkročila do řeky Jordán, aby tam nechala všechnu tu nalepenou špínu. V jejím čele stanul typ servilního středoškolského profesora, odříkávající přesně osnovami danou látku, postrádajícího však veškerou vstřícnost, pochopení, humor, kontaktibilitu a empatií. Statečně a vytrvale práská bičem, aby vypudil všechny štěnice a šváby. Pokud skutečně některé vypudil, pak jenom ty, které neprošly sítem voleb v regiónech, kde je předběhli poctivě zakroužkovaní modří ptáci. Také usilovně shání trafiky pro své předchůdce, asi aby jim zadrátoval zobáčky. Pečlivě naslouchá svému stvořiteli, který je přísný odpůrce velkých koalicí. To vykřikuje do regiónů, kde zaplať pánbůh se řídí selským rozumem a ODS - ČSSD koalice jsou vytvořeny již v mnohých regiónech - až na Matičku Prahu, kde stále vidíme rozesmátého staroposlance, absolventa plzeňské university, doktora Marka Bendu, považovaného za vypraného, který své špinavé jednání a podvody zakrývá rádoby bezstarostnou tváří. Dalo by se to dále rozvádět - kdo ho tam po desetiletí stále drží a za co? To však nejsou perspektivní myšlenky.
Také pan dr. Bém odejde se ctí a jistě dobrou trafikou, aniž by musel zaplatit za své "přehmaty". Kníže si zase nasadil do kožichu kontroverzního, rozhádaného pana Kalouska a také paní Parkanovou, která zastává vysokou funkci v poslanecké sněmovně, ačkoliv jsou oba namočeni do kauzy ministerstva národní obrany - jak slyším ze sdělovacích prostředků. V parlamentu se to pere a pere nevídaným způsobem. Také pan John se snaží, ale polámala se mu pračka. A tak očistu, se kterou spojil svojí existenci ve vládě, dělá váhavě, pomalu a rozpačitě pod heslem "kdybych nemusel, tak neperu". Sliby o přímé volbě prezidenta se rozplynuly, jako ranní mlha.
A co záchranné ekonomické plány? Poslanci chodí najednou bez opasků, tak si je nemohou utáhnout. Raději ať to činí ti ostatní, zejména různí postižení a zmrzačení chudáčkové, které milosrdná vláda již nehodlá živit! Co na nich záleží? I velcí předchůdci politiků v minulém století se zbavovali neproduktivních jedinců, to se teprve ušetřilo. Šetřit se musí i ve zdravotnictví, ve školství, na hasičích a policajtech. Ponecháme primitivní komunistické maturity, které na stejné úrovni skládali jak vysokoškolští studenti, tak i učni. Lid přece musí být blbý, jinak bychom ho nezvládli. Zato poskytneme více prostoru "vyčuránkům" typu naší sv. Kateřiny a její stamilionový dluh necháme v klidu vyšumět, jak nás zkušenost naučila.
Pořád si myslíte, že jsem nevolil dobře? Zbavil jsem se spoluodpovědnosti za praní a praní. Ačkoliv jsem mohl našim stranám zapůjčit svoji pračku; byla sice neslušně drahá, ale mám ji už patnáct roků a stále pere a pere, i když se nepere.


UVAŽUJ, PAK JEDNEJ !

15. listopadu 2010 v 10:45 | GSchwarz
Vždy jsem hledal metodiku tvůrčí práce, aby byla nová, nebo alespoň inovující, obohacovala jiné a byla pro ně zajímavá.
Tak jako mnoho jiných užitečných věci, jsem teprve ve stáří nalezl shora uvedené pravidlo s demonstrujícím obrázkem neznámého autora, kdy mi již nepřináší mnoho užitku. V podstatě je to základní preambula jakékoliv vědecké, politické, společenské a jiné tvůrčí práce. Jak nám ukazuje zkušenost, nejmoudřejší a nejužitečnější myšlenky lze vyslovit stručně, bez zbytečného mudrcování. Potvrzují to práce velikánů, jakými byl např. Einstein, de Laplace aj.. Kvalitu myšlenky nelze nahradit kvantitou.
Uvedeným pravidlem by se v naší době měli držet hlavně politici, tam ovšem nejde o fakta, nýbrž o populismus.
Že i názornost hraje v metodice velkou úlohu mi potvrdí všichni, kteří se někdy octli v obdobné situaci jako muž na obrázku. Je to poučení pro celý život!

PES A JEHO DUŠE

11. listopadu 2010 v 12:26 | GSchwarz


Ještě na základní škole ve skautu jsem se naučil mít blízký vztah k přírodě. Měli jsme tehdy velmi rozumného, i když jen o málo staršího oddílového vedoucího, který nás každý týden bral na trampské výlety, ať pršelo nebo bylo hezky. Nenásilnou demonstrační metodou nám přibližoval přírodu. Do svého výkladu zahrnoval vše, přes roční doby, počasí, koloběh dnů, zvířata a květenu, až po skály. Pochopil jsem věci, které si často dospělý neuvědomí, např. že i skála má svůj život, květiny pohyb (podle slunce, vody a zeminy), jenže čas života je u všech těch druhů jiný, avšak všem ubíhá. Jedním z hlavních faktorů je relativita a vývoj. Vše to se nám mnohem později hodilo na vysoké škole při výuce marxismu - leninismu. Nakonec nám to bylo spíše ke škodě, protože lektoři viděli v nás diverzanty a říkali, že "ty znalosti musí mít u třídních nepřátel jistě hlubší kořeny, musíme si na ně dávat pozor"!
Zásluhou našich skautských vedoucích jsem také záhy pochopil vzájemnou závislost jednotlivých přírodních druhů. Obzvlášť mě zaujala láska některých, zejména opuštěných lidí k domácím zvířatům. Vedoucí nám vykládal, že Angličané neznají slova jako je žrát, chcípnout apod., že i zvířata jedí a umírají. V kulturním světě se to demonstruje i samostatnými hřbitovy oddaných domácích mazlíčků, které jsou méně zanedbávané, jak naše hroby.
Všechny tyto příhody jsou pro mě dodnes živé, jakoby se odehrály včera. Přispěly podstatně k mé filozofii pojímání přírody a vzniku světa, účelu naší existence a k pochopení jiných základně důležitých otázek.
Po válce, když už skauting nebyl skautingem, jsem chodil na doučování latiny k jistému vzdělanému německému doktorovi theologie, který se chystal ke stěhování z Čech do Vatikánu. Svým charismatem šiřil kolem sebe aureolu téměř vševědoucnosti. Přitom byl lidský a simplicitní, takže jeho myšlenky byly i pro mne, postrádajícího základní vzdělání, dobře pochopitelné. Vedl mne k názoru, že každý vzdělaný člověk by se měl zamýšlet nad zásadními otázkami své existence, životního stylu a své úlohy. Dovedl jsem pochopit jeho názory, aniž bych je slepě přejímal. V jedné věci jsme však nebyli zajedno, když mi vysvětloval, že jenom člověk má ze všech bytostí "duši". Ostře jsem protestoval, neboť jsem již dávno chápal vzájemnou závislost živočišných druhů. Poznal jsem případ, kdy pes umřel na hrobu svého pána, i když o něj pečovaly jeho děti. Že by se tyto milující bytosti nesešly v ráji? Jaká by to byla krutost...!
Věděl jsem již také, že všechny živočišné druhy mezi sebou komunikují, avšak buď my jim nerozumíme, nebo používají odlišnou zvukovou frekvenci, které naše ucho neslyší. Je to jeden z mnoha případů, kdy lidský duch není zdaleka nejbystřejší.
Ve stáří, kdy jsem o tom již neuvažoval, si moje společnice obstarala malého, krásného a velmi milého bišonka, naši Betty. Nikdy mne nenapadlo, že mohu užívat ještě tolik radosti, lásky a oddanosti, ale i pochopení. Možná, že si nerozumíme,   plně se však chápeme. Mládí si rádo hraje, já mám rád svůj klid. Řešíme to kompromisem. Jen úplný pomatenec mi může říkat, že naše Betty nemá duši. V tom případě se bohužel po smrti dostane rovnou do nebe, což bych jí nepřál, stejně jako sobě. Avšak, že Betty má duši, to mohu odpřísáhnout .....!




BETTY - právě jsme ji donesli

BETTY - opanovala nový domov









O ÚCTĚ KE STÁTNÍM SYMBOLŮM A SVÁTKŮM.

3. listopadu 2010 v 16:04 | GSchwarz
V noci dvacátého osmého října jsem jako obvykle poslouchal "noční linku", vysílanou každý den z jiného regionálního vysílače. Každý tam může zavolat a říci svůj názor k předem určenému tématu. Jsem chronický nespavec, proto pravidelně sletuji tento pořad. Dobře se při něm usíná a člověk se vzdělá v lidové psychologii. Tentokrát jsem však zbystřil pozornost. Pořad byl vysílán ze Středočeského kraje, tedy z Prahy a moderátorkou byla jakási paní Jana. Tématem byl prožitý svátek a osobní úcta k národním symbolům, vlajce a svátkům. Bylo nápadné, že za každou diskuzí byla vysílána písnička, což běžně při dostatku telefonujících nebývá zvykem. Ukázalo se, že během písničky paní Jana "v zákulisí" prověřovala jednotlivé potencionální účastníky. I tak se však dostali do pořadu alkoholici, mluvící nedůstojně. Většina diskutujících se po prohlášení, že ctí českou státní symboliku zmínila nějakou negaci. Že je nutné, aby se státníci také důstojně chovali a že většina státních svátků ztratila svůj původní význam. Paní Jana žádný příspěvek nekomentovala. Vedlo mě to k zamyšlení nad uvedeným tématem a po shrnutí všech diskusních příspěvků se domnívám, že jsem objevil "jádro pudla".
Vždy mi bylo nápadné, že ve státech s národní tradicí a hrdostí, jako je Německo, Francie a zejména Švýcarsko jsou státní vlajky každodenním obrazem. Vysí nejen na státních budovách, ale i na člunech a jachtách v přístavištích. Vlajky jsou čisté a správně umístěné. Ve Švýcarech mi kromě toho vždy připadá, že z každého kamene, budovy, sochy apod. vyzařuje skutečnost, že tato malá země nepoznala již více než dvě stě let válku, přesto je tam každý občan hrdý, že je domobranec. Hymna se hraje jen při mimořádných akcích a je prožívána neokázale, nikdo se nedrží za prs, ani nezvedá sevřenou pěst.
A co se týče té naší opravdové hrdosti, ta byla na místě v 1. republice, když vládl tatíček Masaryk. Dvacátého osmého října se oslavoval vznik Československé republiky. Ale hned po roce 1938 byly české symboly náhle protektorátními, dokonce korunovační klenoty byly degradovány Reinhardem Heinrichem na symboly odvěké přináležitosti české, německé a rakouské národnosti. Zosobněním této sounáležitosti byl sv. Václav, jehož svátek se také slavil a mnohé státní organizace a vyznamenání nesla jeho jméno (jsem bohužel pamětník). Na konci studené války místo aby se s tím naši historikové nějakým logickým způsobem vyrovnali, jsme falešní sami k sobě. Uctíváme sice 28. září, ale nikoliv jako svátek sv. Václava. Také 28. říjen prodělal nedůstojné transformace. Napřed byl zapírán a ignorován, pak se stal dnem znárodnění (cha-cha) a posléze opět dnem vzniku Československa, ačkoliv se tento slepenec ukázal jako života neschopný a postupně od roku 1945 se rozpadal, až zůstal jen národnostní slepenec Čechů a Moravanů.
A dnes? Místo aby malý zbytek slepence byl rád, že je rád, velcí Čechové - v tomto případě ne Táborité, ale Pražané, odpírají Moravě její tisíciletou identitu, zmocňují se postupně jejího historického území, utajují moravské symboly a vlajky a po vzoru velkého Göringa, ovšem jako vždy pouze amatérsky, "drancují její kulturní hodnoty". Jsme důsledně nedůslední. Nelíbí se nám Evropská unie a Lisanonská smlouva, avšak přesto, že nás nikdo nenutil, jsme do unie vstoupili. Podpis Lisabonu byl  jen logickým důsledkem. Naši představitelé politické moci se často nechovají důstojně a jejich výroky nejsou vždy státnické. Nad dvaadvacetiletým trestům extremistů, kteří zničili život malé Natálky, se naše Hlava státu pozastavila jako na příliš těžkém trestu. Ti, jejichž život byl v naší zemi neúnosný, byli při útěku přes hranice zabíjeni zbraněmi pohraničníků. Avšak bratři Mašinové, kteří se jen tak nedali a vzali si na cestu zbraně, jsou zatracováni jako vrahové a nikdy se jim nedostane satisfakce. Lidé jsou vystěhováváni z domů, které si zaplatili, za stokorunové dluhy jsou exekutováni, zatím co "celebrity" (Neumannová) se veselí a čekají, až jejich stamilionové dluhy zaplatí daňoví poplatníci. Nemám ani těm nejvyšším státníkům za zlé jejich milenky, ale proč to proboha netají před veřejností a rodinami, když k tomu mají nejlepší podmínky. Někdy mi to připadá, jako by provokativně demonstrovali, co si mohou dovolit a co jim projde - ostuda, neostuda. Nejsem soudce, ale že bych si proto těch lidí a jejich jednání měl vážit?
Bezesporu máme svůj modus vivendi, svoji státnost a hlavně historii, zejména tu moravskou, téměř tisíc pětiset let starou. Snažme se o jejich uznání svým kvalitním životem, svými schopnostmi a vzdělaností, nebuďme těmi středoevropskými barbary (Angolou), za které nás někteří považují. Vyžadujeme toleranci - buďme proto i my zejména ke svým sousedům a partnerům tolerantní! Ne ty věčné výčitky, ale argumenty a vstřícnost budiž naší silnou zbraní! Pak budeme i na naše státní symboly a vlajky hrdí.