Cti otce svého a matku svou….!

10. září 2010 v 17:57 | GSchwarz



V dobách mého mládí bylo náboženství ve veřejných školách pro katolíky povinným předmětem. Řada žáků se dnes může domnívat, že to byl odpočinkový,  milovaný předmět. Avšak nebylo tomu vždy tak, protože pan katecheta, člověk zvyklý kázat, vyžadoval prosté naslouchání, žádnou diskuzi, nebyl již na tehdejší omladinu vybaven. Byli jsme sice ochotni naslouchat, ale také se ptát na nejasná témata. Desatero je pro katolíky základ, jakýsi manuál bohabojného způsobu života.
Nelíbila se nám již tehdy imperativní forma jednotlivých přikázání a poněkud naivní zdůvodňování jejich plnění. Nejmarkantnější bylo zdůvodnění čtvrtého přikázání, které   ve verzi křestní katechezi zní: "Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi"! Jinak řečeno - budeš-li ctít v každém případě otce svého i svoji matku, budeš žít "blaze" a dlouho. Nezáleží pak již na ničem - můžeš se flákat, nepracovat, podvádět svoje přátele a partnery, chovat se asociálně, hlavně, že ctíš rodiče. A propos, nesmíš ještě krást, smilnit (nejasný pojem) a vraždit. To bys narazil na jiná přikázání.
Na první pohled je čtvrté přikázání snadno pochopitelné, jeho praktická aplikace však již přináší řadu rozporů, sporů, nespravedlností a potlačování přirozených svobod a osobní úcty. Ano, vůči své rodině musím být pokorný, starat se o všechny členy podle svých sil a možností. Již biologicky je jako u ostatního tvorstva dána největší blízkost matky, která ti dá život a se kterou jsi doživotně svázán jakousi imaginární pupeční šňůrou, která přetrvává až do tvé nebo matčiny smrti. Ale musím svoji matku za všech okolností opravdu ctít? Co, když mě odložila, nebo se o mne nestará, bije mě a posílá na ulici, nebo nechává zneužívat. To vše mám bez odporu trpět a matku při tom ještě ctít? Stejné je to u otce alkoholika, narkomana, flákače, který mne může libovolně zneužívat, bránit mi v uplatnění mých dovedností a schopností, nebo se nestarat o můj vývoj. Taková úcta a láska by byla přece absurdní. A kdo je vůbec mým otcem? Je to ten pán, který žije nebo také ne s mojí matkou a se mnou může mít společného jenom to, že je v aktech uveden jako můj otec?
Jistě má existovat co nejužší vazba mezi ať biologickými nebo adoptivními rodiči a dětmi, avšak jen u zdravých a sociálně vyvážených rodin. Chování dětí k rodičům musí mít zpětnou vazbu v chování rodičů vůči svých dětem, ať je jejich původ jakýkoliv. Respekt, úcta a láska mezi dětmi a rodiči je stejně závazná pro obě generace a obě strany jsou zodpovědné stejnou měrou. Jakékoliv zneužívání děti rodiči je stejně trestuhodné jako ztráta zájmu o rodiče v jejich stáří a při  jejich bezmocnosti. V desateru, manuálu křesťanské mravnosti, je celá řada podobných nesmyslných předpisů a nařízení, které se nemohou ztotožnit s biologickými a společenskými potřebami moderní společnosti 21. století.
Má-li křesťanský morální manuál oslovit dnešní mladou generaci, je nutná jeho zásadní inovace. Dnes je v naší společnosti, ať světské nebo církevní, takový zmatek v zásadní morální výchově a v otázkách komplexního nazírání na problematiku běžného života společnosti, že je nejlepší, řídit se vlastním svědomím a svoje problémy řešit a hodnotit osobní zodpovědností. Jedním z nejdůležitějších předpokladů takového jednání je bohužel opět morálně a společensky zdravá rodina. Proto je velkým zločinem společnosti, že potlačuje význam rodiny. Doplatí na to naše budoucí generace. Nebo se snad domníváte, že deprese, rozmach omamných látek a zvýšený sklon k sebevraždám hlavně u mladých lidí, nemá právě také původ v nefunkční nebo dokonce "kontraproduktivně" fungující rodině ???

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 veteranus veteranus | E-mail | 21. září 2010 v 16:27 | Reagovat

„Dnes je v naší společnosti, ať světské nebo církevní, takový zmatek v zásadní morální výchově a v otázkách komplexního nazírání na problematiku běžného života společnosti, že je nejlepší, řídit se vlastním svědomím a svoje problémy řešit a hodnotit osobní zodpovědností“, napsal ve své úvaze autor.
S první polovinou věty, která má hodnotící charakter, mohu souhlasit bez výhrad. Jak je to však s částí druhou, která je svým způsobem návodem k jednání? Tam už můj souhlas bezvýhradný nebude. Proč?
Ano, řídit se vlastním svědomím. Co to ale je toto „svědomí“? Odkud se v každém jedinci bere? Je to nějaký dar od Boha, který máme všichni stejný?  Jestli ano, tak prostřednictvím koho nám tento dar Bůh vyjevil, aby byl nezpochybnitelný? Je to ten Bůh, kterého vyznávají křesťané, nebo je to bůh mohamedánů, muslimů atd. a pod.? A  není-li to božský dar, tak odkud se toto svědomí vzalo? Kdo nám je definoval? Rodiče, škola, život? Je ono „svědomí“ něco universálního, něco, co má podobu jakési konstanty, která je stejná pro všechny jedince tohoto mnohotvárného světa? Či je podmíněno něčím, co existuje mimo rámec každého jedince? Podle F. Trávníčka, k jehož slovníku jazyka českého se obracím vždy, když začínám mít pochybnosti, že chápu významy dnes užívaných slov tak, jak mě to učili mí rodičové, mí učitelé a profesoři na jednotlivých stupních škol, je „svědomí“ „rozumové, citové a mravní hodnocení vlastních činů, svého jednání“ je to „mravní vědomí, přesvědčení“.
Všimněme si: kromě rozumu a citu, zde velkou roli hraje morálka, mravnost. Může tedy ve světě, v němž „panuje zásadní zmatek v morální výchově“,  může jeden každý jedinec se řídit pevným, o jakousi univerzální mravnost se se opírajícím, svědomím? Není tomu spíše tak, že tak jako není jediná, univerzální mravnost, nemůže existovat ani jediné univerzální svědomí? A to ani v rodinných vztazích?
Abych doložil své pochybnosti, dovolil bych si vzít jeden konkrétní příklad z historie . V roce 1938 jednal s Hitlerem v Mnichově o dalším osudu Československa též britský premiér Chamberlain. S jakým výsledkem je známo. Když  dva roky na to pan Chaberlain zemřel, pronesl 12. listopadu 1940 v britském parlamentu jeho nástupce Winston Churchill řeč, v níž vzdal hold charakteru a životní dráze zesnulého a, mimo jiné, řekl: „Jediným vodítkem pro člověka je jeho svědomí...“. Jaké to svědomí vedlo pana Chamberlaina k jednání, jeho důsledkem bylo „zneuctění a ponížení“ celého  středoevropského národa?  Nemělo být jednání pana Chamberlaina rovněž vystaveno jeho vlastnímu „rozumovému, citovému a mravnímu“ hodnocení? Když už nebudeme uvažovat o tom, zda pan Chamberlain byl veden vlastním rozumem a citem, jaká morálka jej vedla k tomu, že podepsal mnichovský diktát? Nebyla to náhodou morálka příslušníka národa-kolonizátora, jehož  historické svědomí mohlo být zatíženo osudem severoamerických Indiánů či obyvatel Indie, a který na jiné národy, najmě na národy slovanské,  pokud i o nich něco věděl, díval jinýma očima, než se díval na vlastní národ?
Příkladem, který jsem uvedl z naší historie, chci jen ukázat, že rada autora „řídit se vlastním svědomím“ nemusí vyznívat tak jednoznačně, jestliže se na pojem „svědomí“ budeme dívat jako na něco absolutního, neovlivněného okolnostmi, historickými, politickými, ideovými a jinými souvislostmi. Takže ani pro jednání rodičů vůči vlastním dětem, případně dětí vůči vlastním rodičům, nelze se dívat mimo kontext, mimo podmínky a okolnosti danou rodinu obklopující.
Jinak zcela souhlasím s autorem, že vůči takovému fenoménu, jakým je „rodina“, má náš stát ohromné dluhy a s výjimkou efemérních předvolebních výkřiků té či oné strany, toho či onoho politika, žádnou ucelenou a celým politickým spektrem schválenou koncepci péče o rodinu, nevidím.

2 _Ury _Ury | 16. ledna 2011 v 16:22 | Reagovat

Bohužel stále máme sklon náboženské texty chápat doslovně a ani nám nevadí, že si tato doslovnost mnohdy protiřečí. Až s Jungovým pojetím kolektivního nevědomí jsme někteří ochotni připustit, že by třeba výklad desatera měl mnohem symboličtější význam pro duševní vývoj. Ctít otce i matku můžeme tedy takto chápat jako úctu na základě pochopení, že i když s jejich výchovou, chováním i postoji nesouhlasíme, stále chápeme, že se v daném okamžiku snažili chovat jen tak jak mohli. To, že jsme od nich očekávali větší lásku a respekt neznamená, že nám je mohli skutečně dát. Třeba je nikdo tomu nenaučil a tak se chovali nejlépe jak mohli. Pokud toto pochopíme, můžeme žít blaze jak káže desatero. Ztrácíme akcent křivdy a neznamená to, že se proto můžeme chovat proti jiným bodům desatera přezíravě. Jen s odpuštěním a pochopením se lépe žije. Teprve pochopení vede k úctě a úcta k lásce. Přesto je těžké odpustit některé křivdy. Snáze odpustíme, že rodič byl sobec a místo toho krásného vysněného kola k našim narozeninám si léta vydržoval milence/milenky, hůře pak to, že osoba, která nás měla chránit a milovat, nás krutě bila, zneužívala atp. To již dovede pouze velmi duševně vyspělá osobnost.
Co se týče svědomí, musím souhlasit s Veternatem, že se nelze dovolávat nějaké jeho univerzálnosti. Svědomí v sobě zahrnuje zajímavý koktejl historických, regionálních i společenských vlivů. Jinak se na chování, které dnes západní společnost označuje za týrání a zneužívání dětí, dívala společnost v západní Evropě přelomu 20. a 21. století, jinak ve stejné době třeba v Číně, jinak v Evropě doby Dickense, jinak mezi panstvem, jinak mezi robotní chudinou... Pro demokraticky smýšlející skupiny má k iluzi univerzálního svědomí asi nejblíže Kantův imperativ – Nečiň druhým to, co by tobě samému se nelíbilo (nejde o doslovnou citaci). Tento imperativ však nemůže obstát v tyranidě, kde hierarchie stojí na nedotknutelnosti vládců a bezcennosti poddaných.
Nejsem zastánce názoru, že má existovat co nejužší vazba mezi ať biologickými nebo adoptivními rodiči a dětmi, avšak jen u zdravých a sociálně vyvážených rodin. Člověk vědomí svých kořenů potřebuje stejně jako vzduch, vodu i potravu. Bez nich jako strom chřadne a usychá. Rodiče jsou nejbližší a nejdůležitější kořeny. Někdy i s těmito kořeny jsme tak neživotaschopní, že se potřebujeme naroubovat na rodinu a rodiče, prarodiče jiných, abychom ve stáří díky jejich míze dokázali odpustit těm svým.
Na závěr bych celou myšlenku chtěla shrnout slovy jednoho malého chlapce (věk kolem 5-7 let, už je to dlouho a nepamatuji se přesně), kterému se vedoucí na táboře snažili vysvětlit, že otcovo bití není v pořádku a je s ním potřeba něco dělat. On tehdy odpověděl: „Vždyť je to můj tatínek.“

3 Jakub Jakub | 25. ledna 2011 v 21:44 | Reagovat

Děsná představa, že tatínek muže tedy vše, aby ukojil svoje ego, a že někoho bezduvodně mlátit je úctyhodným vzorovým chováním, ctihodného otce. Kam potom lidstvo může směřovat, když takto vzorově zacházejí rodiče se svými dětmi (a nejde jen o fyzické zneužívání). Skutečně mi chybí jedno podstatné přikázání "Chovej se (nejen) k dětem tak, abys byl úcty hoden." :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama