Září 2010

ASISTOVANÁ SMRT - UŽ JE TO TADY!

29. září 2010 v 13:40 | GSchwarz
V minulých týdnech se mnou neobyčejně často komunikuje přítel z mládí, absolvent obchodní akademie, velice úspěšný, dnes v důchodu, požehnaného věku. Navštěvuje mě vždy, když je mu těžko. Manželka mu umřela a děti, i když se chovají slušně, nesdílejí starosti starého dědy.
Přichází stále častěji, potřebuje se vymluvit a je spokojenější, vidí-li, že stárníci mají obdobné problémy. O zdravotnictví toho moc neví, byl vždy zdráv a jedním ze spolehlivých  pracovníků, kteří běžná onemocnění přecházejí. Ovšem stáří je tu a s ním i spousta neduhů, včetně ztráty svých nejbližších, kamarádů i spolužáků Nikdy o smrti nepřemýšlel, nezařadil ji do své životní filozofie, o to více je zaskočen.
Poslední dny se však nezvykle odmlčel, měl jsem o něho obavy, proto jsem mu zavolal. Ozval se až po několikerém prozvánění. Z jeho hlasu byla znát panika. Vykládal mi poněkud zmateně, že jeho nejbližší přítel byl převezen z penziónu, ve kterém bydlel, do nemocnice, kde byl operován zřejmě pro zlomený krček kyčelní kosti. Při návštěvě na jednotce intenzivní péče byl zaskočen změněnou vizáží nemocného přítele, z jehož očí vyzařoval strach. Byl napojen na přístroje a z těla mu vycházela spousta hadiček. Abych ho uklidnil, řekl jsem mu, že zlomenina je v třiaosmdesáti letech vážným onemocněním, ale že positivní přístup mu dává naději to všechno přečkat v relativní pohodě. Problém však je v tom, kam bude po eventuálním uzdravení pacient převezen, neboť jistě již nebude natolik soběstačný, aby dále bydlel v penziónu. Kamarád mi sdělil, že o tom se svým přítelem již před úrazem mluvil a že ten ho ujistil, že má v penziónu tak dobrou pozici, že se o něj postarají. To mi sice připadalo nepravděpodobné, ale mlčel jsem, abych kamaráda ještě více nezneklidňoval.
Pak mi kamarád opět volal. Jeho hlas zněl krajně rozrušeně. Vykládal mi, že svého přítele obden na oddělení JIP navštěvoval a s ním běžně komunikoval. Včera však přišel do nemocnice a bylo mu oznámeno, že jeho přítel byl přeložen na normální chirurgický pokoj. Když tam zašel, našel svého přítele ležet odpojeného od všech přístrojů, jen s dokapanou infusí v paži, což je medicínské faux pas. Nemocný s ním již nekomunikoval, ležel s otevřenými ústy a propadlým obličejem, jeho očí tupě zíraly do stropu, na oslovení nereagoval. Kamarád chtěl mluvit se zdravotní sestrou, přišel však pouze sanitář, který mu oznámil, že ten pokoj, ve kterém leželi ještě dva pacienti v podobném stavu má na starosti on - tedy nižší zdravotnický pracovník, který obvykle vykonává jen pomocné práce, nikoliv ošetřovatelskou péči. Na upozornění, že nemocný má vykapanou infuzi mu sanitář sdělil, že o tom ví, ať se nestará. Kamarád byl samozřejmě šokován a chtěl mluvit s nějakou sestrou, což se mu ani po delším úsilí nepodařilo. Pro úplnost je nutné podotknout, že nemocný neměl blízkých příbuzných. V dokumentaci uvedl jako jediného oprávněného pověřeného člověka jakousi ženu, vydávanou za vnučku. Ta se však po celou dobu nemoci neozvala.
Laickému lidu je nutné celou záležitost vysvětlit česky: ano, už je to tady - zkomolená euthanázie, proti které nemůže nikdo nic namítat, protože se jedná o medicínsky i lidsky zcela neperspektivního nemocného, který bude tímto aktem ušetřen dalšího, nejen zdravotního, ale i společensky krutého přežívání. S tím nelze než souhlasit. To však není pravá milosrdná euthanázie, při které vám podají nápoj, po kterém klidně zemřete, životně důležité funkce se zastaví během několika okamžiků a kdy vás váš nejbližší drží za ruku. To je spíše "asistovaná vražda", odstavení od přístrojů, kdy nemocný padne sice do různě dlouhého komatu, avšak nikdo neví, jaké duševní hrůzy při tom prožívá, má-li k tomu relativně zdravé srdce, které vydrží tepat ještě několik dnů.
Tak to ne, přátelé, to jistě není ta správná cesta. A to všechno bez souhlasu nemocného nebo jeho nejbližších? A motiv této náhlé a v tichosti provedené zásadní změny léčby? Podle všech průvodních fenoménů se zdá, že humánní stránka musela ustoupit "nezbytným ekonomickým úsporným opatřením". Ne, že bych princip odsuzoval, každopádně způsob provedení této "řízené vraždy" nebo chcete-li "důstojného ukončení léčby" je nemorální a neetický!
Vy odpovědní, kterým jsme dali svoji důvěru, najděte konečně odvahu ve svém jednání a nebojte se hysterických výkřiků o euthanázie jako o řízené sebevraždě. Ti, co něco takového prohlašují jsou hlupáci, kterým nepřeji, aby důsledky svých laických a zločinných teorií okusili na vlastním těle!

Smilníš?

21. září 2010 v 15:35 | GSchwarz
V rámci zkoumání významu "desatera božích přikázání" pro mládež 21. století mě upoutalo slovo "smilnit". V mládí se mi zdálo jasné, dnes již ne. Zjistil jsem, že v dostupné české církevní ani světské literatuře toto slovo buď neexistuje, nebo je bez konkrétního vysvětlení. V německém jazyce je naproti tomu tento pojem běžně používán v světské literatuře, zejména právnické. Z tohoto pramene jsem rovněž zjistil, že v "desateru přikázání" je smilstvo nahrazeno cizoložstvím, to znamená, nesmíš cizoložit, což se kryje z další z přikázání, "nevezmeš manželky bližního svého…". Pojem "smilnit" - Unzucht treiben - je v německých encyklopediích široce rozveden a pečlivě vysvětlen. Ve zkratce znamená úchylné lidské sexuální chování, odporující běžným kulturním nebo náboženským tradicím a kontextům jakož i přijatým nebo předem určeným všeobecným předpisům o mravočestnosti. Kontexty jsou podle církve stanoveny jak světskými, tak i theologickými orgány. Bohužel nejsou jednotně definovány.
V tomto smyslu pojem smilnit je historickým, dnes téměř zaniklým výrazem. Bohužel jeho nejasnost vede k tomu, že stále ještě existují normy, tabuizující tento pojem, ačkoliv by se měl odpovědně řešit. Dnešní společensko - sociální situace tíhne spíše k druhému extrému a chce tuto jistě kontroverzní problematiku řešit již v mateřských školkách.
V německé a jistě i jiné společensko - právní dikci se pod pojem "smilstvo" (Unzucht) zahrnuje sexuální zneužívání dětí, znásilnění, dětská pornografie, jakož i sexuální aberace typu nekrophilie (sex se zemřelými), nebo zoophilie (sex se zvířaty). Řada dalších sexuálních deviací, jako jsou sadismus, masochismus nebo i fetišismus, se oproti minulosti k vyloženým aberacím již nepočítají, neboť se stávají součásti běžných sexuálních praktik. Také návštěva veřejných domů, jakož i cizoložství přestávají být smilstvem, aspoň v soudním právu. Samozřejmě jsou velké rozdíly v nazírání na jednotlivá odvětí "smilstva" podle země, náboženství a světadílu.
V západních demokraciích došlo v druhé polovině dvacátého století k podstatné liberalizaci jednotlivých sexuálních praktik v rámci kulturní liberalizace a sexuálního sebeurčení. Některé sexuální praktiky, dříve označované za smilstvo, se trpí v rámci sexuálních hrátek. Sem patří zejména orální, anální a skupinový sex. Nejvíce se kulturně - sexuální liberalizace projevila u homosexuálů, kteří dnes mohou uzavírat zákonná partnerství v mnoha západních zemích. Uvolnění sexuální promiskuity se nutně projevilo i v doporučování kondomů, zejména z hlediska ochrany proti infekcím, což bohužel katolická církev dodnes nemůže pochopit.
Masturbace, dříve zatracována, se dnes dokonce doporučuje ke zdravému pohlavnímu životu dospívajícího, nebo i dospělého, který z jakéhokoliv důvodu sexuálně abstinuje. Fysiologicky je to zcela opodstatněné, neboť neustále se tvořící sperma musí mít přirozený odchod a to nejen v nočních polucích. Do této skupiny patří i většina katolických kněží, kterým nelze masturbaci na rozdíl od paedofilie zazlívat. Sexuální problematika není řešena také ve věznicích, kde vzniká výchova homosexuálů, často k tomu donucených v rámci šikány.
Podívám-li se, kolik "smilstva" se za posledních šedesát roků stalo v důsledku sociálně - sexuální liberalizace součástí běžného sexu, zatočí se mi hlava z představ, že za dalších šedesát let budou např. nekrofilie nebo zoophilie také patřit mezi nové sexuální hrátky. Pokud se týká zoofilie, nebylo by to nic zvláštního. Vždyť kromě skotských ovčáků se oddávaly sexu s labutěmi i středověké, vznešené aristokratky. Pakliže bychom byli důslednými Fredovými žáky, mohlo by se zdát podezřelým i moderní opatřování si malých psích mazlíčků a kočiček některými našimi "celebritami". Avšak ať chceme nebo nechceme, vývoj stejně nezastavíme.




Cti otce svého a matku svou….!

10. září 2010 v 17:57 | GSchwarz



V dobách mého mládí bylo náboženství ve veřejných školách pro katolíky povinným předmětem. Řada žáků se dnes může domnívat, že to byl odpočinkový,  milovaný předmět. Avšak nebylo tomu vždy tak, protože pan katecheta, člověk zvyklý kázat, vyžadoval prosté naslouchání, žádnou diskuzi, nebyl již na tehdejší omladinu vybaven. Byli jsme sice ochotni naslouchat, ale také se ptát na nejasná témata. Desatero je pro katolíky základ, jakýsi manuál bohabojného způsobu života.
Nelíbila se nám již tehdy imperativní forma jednotlivých přikázání a poněkud naivní zdůvodňování jejich plnění. Nejmarkantnější bylo zdůvodnění čtvrtého přikázání, které   ve verzi křestní katechezi zní: "Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi"! Jinak řečeno - budeš-li ctít v každém případě otce svého i svoji matku, budeš žít "blaze" a dlouho. Nezáleží pak již na ničem - můžeš se flákat, nepracovat, podvádět svoje přátele a partnery, chovat se asociálně, hlavně, že ctíš rodiče. A propos, nesmíš ještě krást, smilnit (nejasný pojem) a vraždit. To bys narazil na jiná přikázání.
Na první pohled je čtvrté přikázání snadno pochopitelné, jeho praktická aplikace však již přináší řadu rozporů, sporů, nespravedlností a potlačování přirozených svobod a osobní úcty. Ano, vůči své rodině musím být pokorný, starat se o všechny členy podle svých sil a možností. Již biologicky je jako u ostatního tvorstva dána největší blízkost matky, která ti dá život a se kterou jsi doživotně svázán jakousi imaginární pupeční šňůrou, která přetrvává až do tvé nebo matčiny smrti. Ale musím svoji matku za všech okolností opravdu ctít? Co, když mě odložila, nebo se o mne nestará, bije mě a posílá na ulici, nebo nechává zneužívat. To vše mám bez odporu trpět a matku při tom ještě ctít? Stejné je to u otce alkoholika, narkomana, flákače, který mne může libovolně zneužívat, bránit mi v uplatnění mých dovedností a schopností, nebo se nestarat o můj vývoj. Taková úcta a láska by byla přece absurdní. A kdo je vůbec mým otcem? Je to ten pán, který žije nebo také ne s mojí matkou a se mnou může mít společného jenom to, že je v aktech uveden jako můj otec?
Jistě má existovat co nejužší vazba mezi ať biologickými nebo adoptivními rodiči a dětmi, avšak jen u zdravých a sociálně vyvážených rodin. Chování dětí k rodičům musí mít zpětnou vazbu v chování rodičů vůči svých dětem, ať je jejich původ jakýkoliv. Respekt, úcta a láska mezi dětmi a rodiči je stejně závazná pro obě generace a obě strany jsou zodpovědné stejnou měrou. Jakékoliv zneužívání děti rodiči je stejně trestuhodné jako ztráta zájmu o rodiče v jejich stáří a při  jejich bezmocnosti. V desateru, manuálu křesťanské mravnosti, je celá řada podobných nesmyslných předpisů a nařízení, které se nemohou ztotožnit s biologickými a společenskými potřebami moderní společnosti 21. století.
Má-li křesťanský morální manuál oslovit dnešní mladou generaci, je nutná jeho zásadní inovace. Dnes je v naší společnosti, ať světské nebo církevní, takový zmatek v zásadní morální výchově a v otázkách komplexního nazírání na problematiku běžného života společnosti, že je nejlepší, řídit se vlastním svědomím a svoje problémy řešit a hodnotit osobní zodpovědností. Jedním z nejdůležitějších předpokladů takového jednání je bohužel opět morálně a společensky zdravá rodina. Proto je velkým zločinem společnosti, že potlačuje význam rodiny. Doplatí na to naše budoucí generace. Nebo se snad domníváte, že deprese, rozmach omamných látek a zvýšený sklon k sebevraždám hlavně u mladých lidí, nemá právě také původ v nefunkční nebo dokonce "kontraproduktivně" fungující rodině ???