Srpen 2010

VIRTUÁLNÍ SKUTEČNOST

31. srpna 2010 v 16:24 | GSchwarz
Mile mě překvapil zájem mladých dospívajících dívek, které začínají užívat života plnými doušky, o moje poslední poněkud morbidní téma o stáří. Z  reakcí bylo zřejmé, že i když jistě jen malá  část dnešní inteligentní mládeže se přece jen zajímá o vážné otázky života. Vykládá si je ovšem v poněkud jiném světle, což je v nezkušeném věku přirozené. Nechci to blíže komentovat, ale naše mládá generace není povrchní a zkažená, jak my, senioři, rádi tvrdíme.
Jistě k tomu přispívá i otevření kulturních, politických i společenských hranic. Jsem rád, že se většina mladých lidí nechce podobat celebritám z Blesku, že je pro ně mnohem větší motivaci skupina lidí typu Martiny Sáblíkové. A co je také dobré, že nabubřelost, všeznalectví a hrabivý egocentrismus nejsou
 dědičné. Nicméně jsem poznal, že musím přibrzdit a uvádím zde příklady z virtuální a opravdové skutečnosti. Naší generaci bohužel již nic jiného nezbývá, než tropit hlouposti. Díky vám, mládeži, užívejte, avšak současně uvažujte !!!


TAK VYPADÁM PŘI PRÁCI                                                                     A TAK PŘI  ZÁBAVĚ
TU SE VIRTUÁLNĚ BAVÍM
TAK VYPADÁM JÁ PŘI PRÁCI

STÁŘÍ ROVNÁ SE ….

28. srpna 2010 v 21:47 | GSchwarz
Žádné životní období není tak těžce definovatelné, jako stáří. Ve čtyřiceti letech si nemůžete na něco vzpomenout, ukápne vám z nosu nebo úst kapka a okolí již křičí, hle, už je to tady, u něho to stáří! Bohužel tomu tak zdaleka není. Jsem již ve věku, kdy mě moderní mladá generace "ta nová, Klausova", označuje za rakváře a byl bych neskonale šťastný, kdybych měl jenom popsané obtíže. Jak rád bych stále jen smrkal, nevzpomenul si na nějaký výraz a byl při tom starý. Musíme vycházet z faktu, že u každého se stáří projevuje s různými symptomy.
Ale pro příklad vezměme stáří moje…! Zajímavé je, že se objeví den ze dne. Večer jste byl ještě frajer, ráno se vzbudíte a okamžitě se kompletně změní váš životní standard. Člověk při chůzi musí dávat najednou pozor, aby nevrávoral a nebyl označen za opilce. Hlava se stále "točí", jako byste se skutečně něčeho napil a hlavně myšlení zůstává více či méně zastřené. Člověk si uvědomí, že vlastně špatně vidí, že mu dosavadní brýle již nevyhovují a často je příčinou zákal čočky, takže je nezbytný operativní výkon, po kterém se trvající příznaky stáří vždy markantně zhorší. O sluchu ani nemluvě.
Před kamarády člověk disimiluje, jak jen umí, ale nejde to stále a je to týden po týdnu horší. Přičemž člověk neustále slevuje ze svých "standardů" a nakonec je mu více méně lhostejné, mluví-li nějaké nesmysly. Člověk usíná v těch nejnemožnějších pozicích a při nejrůznějších příležitostech, nejtrapnější to bývá při návštěvách, kterých si vážíme. Protějšek ho "nenápadně" sleduje, myslí si svoje, ale nikdy nic upřímného neřekne. Brání mu v tom zase ta zatracená buržoazní morálka. Tím zanechává v člověku dojem, že všechno je vlastně v pořádku a obtíže zůstávají jen jeho tajemstvím. Dochází k přirozenému úbytku návštěv, hlavně těch hodnotných, protože od vás již nikdo nic rozumného nepochytí a "na toho sklerotika nemám již čas", ještě k tomu když stále odbíhá na jednu místnost, která se stává jeho nejfrekventovanějším "pracovištěm".
Jedinec se stává osamělým, což je jeden z nejhorších symptomů stáří. Pomalu se ohýbá jako usýchající strom a stále častěji používá při chůzi hůlku, za kterou se dříve styděl. Nevím, zda je pro postiženého výhoda,když si zachovává relativně kvalitní myšlení. Dochází i k humorným scénám, když si člověk nemůže vzpomenout na určitý výraz a komolí i mnemotechnickou pomůcku, kterou si vytvořil k zapamatování onoho běžného pojmu. Pro postiženého je to sice tzv. praekremační forma humoru, ale je-li správně nastaven, směje tomu snad nejvíce - nic jiného mu totiž nezbývá. Musí to brát s humorem jako když si voják zpívá, jde - li na smrtelnou zteč.
Smrti netřeba se obávat, protože je to zcela přirozená a nezvratná věc. Chce-li si stařec přece jenom ulevit, řekne si, dosáhl jsem požehnaného věku, což se mnohým nemusí podařit. Smrt je také milosrdná, jen umírání bývá někdy děsivé. Bohužel naše společnost s hluboce zakořeněnými maloburžoazními rysy se nemůže rozhodnout, ulehčit svému bližnímu umírání, což se v medicíně již skrytě provádí a je to bezesporu ta nejrozumnější a nejlidštější terapie často nejhroznějšího stadia života, na které nikdo, kdo to kdy viděl, nemůže po celý zbytek života zapomenout.
Co tedy zbývá?? Řekl bych pracovat pokud to jde, hlavně k odreagování se od neutěšeného stavu, dále pak čekání a hlavně očekávání ….