K vypírání mozků

5. července 2010 v 22:23 | GSchwarz
Když jsem se v minulém příspěvku svého blogu pozastavil nad skutečností, že J.A. Samaranch, dlouholetý předseda olympijského výboru byl obdivovatelem kolektivních davových špektáklů, jako byly Všesokolské slety nebo konkrétně v tomto případě naše Spartakiáda, byl jsem překvapen, jaké až nenávistné reakce jsem tím od svých známých (neříkám přátel) sklidil. Jeden z mých spolužáků, bývalá vysoká šarže našeho socialistického letectva, se na mne obrátil písemně a byl značně rozhořčen, že jsem kolektivní cvičení, jako Všesokolské slety, Spartakiády, atd. spojoval do jisté míry s nacistickými a fašistickými hromadnými, propagandisticky účinnými a jistě i fascinujícími akcemi. Opakuji, že podmětem pro mne byl audit J. Macháčka, který uveřejnil autentické fotografie J. A. Samaranche, dlouholetého prezidenta Olympijského výboru (1980 až 2001), ve velmi pokořujících situacích před generálem Frankem. Tato pro mne nepochopitelná fakta jsem si dal do jiných souvislostí, např. s dlouholetou funkcí generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima, vysokého důstojníkanacistického Německa, podezřelého z aktivní účasti na vyhlazování civilního obyvatelstva na Balkáně během 2. světové války. Podle mého názoru není nic podivného, že mne tato fakta šokovala.
Dá se předpokládat, že tyto propagandisticky velmi působivé akce, ztotožnily do jisté míry i názory obdivovatelů s jejich tvůrci, totalitními režimy. U Samaranche je to nepochybné, protože se oblékal do falangistické uniformy a ve Španělsku v té době zdravil běžně nacistickým pozdravem. Bojoval-li ve Španělské válce v roce 1936, není těžké uhodnout, na jaké byl straně.
Spartakiády byly projevem ideologické jednoty ne elit, ale průměru a my, kteří jsme tu dobu prožili v aktivním věku dobře víme, jaké panovalo všeobecné rovnostářství ve všech oborech a činnostech, dané komunistickou ideologií. V černém humoru jsme se přirovnávali k trpaslíčkům, kteří jsou přitištěny k zemi a jakmile některý z nich vystrčí hlavičku, šmiky šmik a už o ní přijde. Spartakiády byly v podstatě pokračováním Všesokolských sletů, které ve svém výrazu kolektivní jednotnosti a nepřímém potlačení jakékoliv individuality, komunistům vyhovovaly, jenom jim vadil jejich národnostní charakter, který nahradili sociálním a proto Slety přejmenovaly na proletáři již dávno zavedené, ve světě však méně populární Spartakiády.
V naší společnosti celá řada lidí dlouho truchlila po Spartakiádách, ačkoliv se mnohdy jednalo o antikomunisty, kteří přes svoje politické smýšlení na Spartakiádách pravidelně cvičili. V podstatě i oni nostalgicky vzpomínali na Slety, které ve své době hrály jistě důležitou úlohu při obrodě národa, v individualistické liberálně - demokratické společnosti se však přežily.
A ještě na jednu pro mne smutnou skutečnost jsem si ve spojení s těmito úvahami vzpomněl. Bylo to krátce po "sametové revoluci", kdy na Letenské pláni v Praze padly na výzvu tehdejšího faráře Malého na kolena téměř statisíc lidí, vesměs obyvatel Prahy. Té Prahy, která je známá svým tvrdým antiklerikalizmem a současně té Prahy, která před několika lety plnila náměstí lidmi, fanaticky vyřvávajícími svoji věrnost komunizmu. To nebyl jen strach. Především to byl výraz snadné manipulovatelnosti našeho národa. Je to vlastnost, se kterou bychom měli při svých ambicích v EU ve vlastním, bazálně národnostním zájmu, co nejdříve něco podniknout.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veteranus veteranus | E-mail | 13. července 2010 v 11:25 | Reagovat

Jako návštěvník blogu p. Gschwarze musím jen vyslovit lítost, že jeho provozovatel nám, kteří blog navštěvujeme, neumožní přečíst si všechny „nenávistné reakce“, které sklidil „od svých známých (neříkám přátel)“ po svém článku týkajícím se tématu. Možná, že tím propásl šanci, že by mnozí z nás se postavili na jeho stranu a místo „nenávistných reakcí“ vyslovili souhlas s jeho názory. Asi má p.Gschwarz jiné komunikační, zřejmě internetové veřejnosti nepřístupné, kanály, kterými se k němu dostávají všechny, i nenávistné, ohlasy na jeho články.
Za svou osobu říkám, že bych si se zájmem též přečetl i „rozhořčené (tj. rozhněvané, pobouřené, rozlobené) písemné vyjádření“ jednoho ze spolužáků Gschwarze, jinak to „vysoké šarže socialistického letectva“ (divím se mu, proč je tak ohleduplný a ostýchá se říci „komunistického“ a tedy všeobecného odsouzení a zatracení hodného- letectva, a proč vůbec neodsoudí to, že si tato „vysoká šarže“ vůbec dovoluje vyslovit jiný názor, než má on sám, místo toho, aby „chodil kanálama“ a do konce svého života zpytoval svědomí a pokusil se odpovědět si otázku, čemu že to zasvětil velkou část svého života).
Článek Gschwarze je i pro mne v jistém směru poučný. Až dosud jsem žil v přesvědčení, že spartakiády pořádané v onom „prokletém“ čtyřicetiletí, obdivované kromě jiných i A. Samaranchem, navazovaly na tradici dělnických „spartakiád“ první republiky.  Na tradici samozřejmě umnoženou, možná i inspirovanou, ne vždy zcela dobrovolnou mobilizací k účasti na nich. Metody, které někdy k mobilizaci občanů pro účast na spartakiádách byly používány, lze jistě,  z pozic ortodoxně liberálně-individualistických,odsoudit.
Na druhé straně ale klady, které tato masová účast pro zdraví statisíců občanů měla, a která v tomto smyslu jistě navazovala na ušlechtilé myšlenky Sokolů („v zdravém těle zdravý duch“), jež jistě nebyly jen projevem nacionalistických vášní, popírat nelze. V tomto smyslu dnešní liberální společnost, jíž jedním z produktů je stále klesající fyzická zdatnost obyvatelstva, zvláště pak mládeže, stojí za úvahu a srovnávání.
Teď se dovídám z pera (pardon, z počítačového textu)jistě člověka povolaného, že šlo vlastně o „přejmenované“ sokolské slety.
Nemohu si odpustit poznámku k „padání na kolena statisíců Pražanů na Letenské pláni“. Pisatel těchto řádků měl jedinečnou příležitost vidět v listopadových dnech roku 1989 z tribuny na Letenské pláni ony „statisíce“.  Zážitky odtud ponese do konce života. Nevzpomíná si však na jediný okamžik, kdy by kdokoliv, z těchto občanů, byť obrazně „padal na kolena“. Bohužel, z těch emocí, které tam tehdy převládaly, jak byly na příklad vyjádřeny lapidárně slovy „nejsme jako oni“, se již většina, ne-li všechny, a obávám se, že nenávratně, vypařila. A to ne bez aktivní účasti těch, kteří v  uplynulém dvacetiletí stáli v čele národa!
Je mi jen trochu líto, že Gschwarz se nacházel v pozici, kdy se počítal (či musel počítat?) k oněm „trpaslíčkům, kteří jsou přitištěni k zemi a jakmile některý z nich vystrčí hlavičku, šmiky šmik a už o ní přicházeli“. Mám rovněž jednoho spolužáka, který má podobné vzpomínky na minulost! A to přesto, že, ač „přitištěn k zemi“ dokázal úspěšně vystudovat náročný vysokoškolský obor, v praxi se pak vynikajícím způsobem uplatnil, dosáhl těch nejvyšších možných vědeckých a pedagogických hodností. (Jistě musel v cestě za svými zaslouženými úspěchy mnohé „překousnout“.)
Takže, vážený pane Gschwarzi, nezbývá než se těšit na některý z Vašich článků. Ať žije zdravý duch ve zdravém těle!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama