Květen 2010

CELEBRITA JE, KDYŽ ...

27. května 2010 v 17:32 | GSchwarz
Již delší čas mě pronásleduje utkvělá myšlenka, že jsem stále hloupější a hloupější. Nevím přesně, je-li to nárůst stařecké demence, nebo nerozumím-li již tak dobře současným jevům, jak jsem to zvládal kdysi. Jako prevenci proti zblbnutí čtu hojně denní tisk. A právě zde nacházím kromě pravopisných a stylistických chyb i opakující se množství nejasných výrazů. Čím častěji se s nimi setkávám, tím jsou pro mne záhadnější. Jedním z nejčastějších nejasných pojmů je celebrita. Zpočátku jsem si řekl: "samozřejmě, po staru se žít nedá a proto musíme vymýšlet i nová slova!" považoval jsem to za moderní výraz dřívější elity, elitářství, prominence a prominentů. Od malinka jsem věděl, že v jakékoliv společnosti je tzv. elita, která používá na letištích nebo jiných veřejných prostorách zvláštní zařízení "pro V.I.P." Postupně jsem odhalil význam této zkratky: "velmi významné osoby". Tedy nikoliv jen významní lidé, ti do oněch prostor také nesmějí, stejně jako plebs, kterým jsme i my; pouze velice významné osoby. Ale to jsou pak prominenti, záslužné a mimořádné osobnosti, známé doma i v cizině, hvězdy, hrdinové, idoly vědy a umění, myslitelé, nositelé Nobelovy ceny a podobných uznání. Jaký je pak ale rozdíl mezi celebritou a osobností? Nahlédl jsem do mnoha slovníků cizích slov, encyklopedií a filozofické literatury, ale bez valného výsledku jasné diferenciace pojmu.
Mám velmi houževnatou povahu a proto jsem se rozhodl, že budu nahlížet na problém z druhé strany. Přední politikové, jako jsou prezident, premiér nebo ministr zahraničí reprezentují stát, jsou široko daleko známými osobnostmi - prominenti? Bezesporu ano. Celebrity? Odpověď při scházející definici nemožná!
A co tak umělci, např. Karel Gott? Významný, dlouholetý, mnohostranný, ojedinělý Star, známý doma i daleko za hranicemi. Kromě toho specifikoval určité hudební směry u nás i jinde, např. v NSR! Nespočitatelný Slavík, venku nazývaný Pražským zlatým, božským hlasem! Bez jakýchkoliv pochybností prominent, avšak celebrita?
Stejně tak i Beatles. Ale co taková Lucie Bílá?? Krásně zpívá, krásně mluví, krásně miluje, ale co jinak? Kdo ji zná, kromě Čechů a nostalgických Slováků? Nikdo nikde. Tu přece nelze nazvat prominentem ani celebritou, stejně jako u nás známého chirurga, který dobře operuje! A co Issa Samer? U nás platí ale za jednu z největších celebrit, stejně jako Bílá, Bartošová, Mareš a jiní, které však z uvedených důvodů nelze považovat za prominenty. Zejména v Blesku čtu o Samerových aférách s milenkami i drogami, nic o jeho pěveckém umění. Nechtěl jsem mu však křivdit, když ho znám jen z jednoho pohledu! Proto jsem navštívil jeho web stránky! To jsem si dal! Je tam psáno:

"Silně vyhraněná umělecká osobnost s vysokou kvalitou vizuální prezentace a vlastním tvůrčím přístupem. Jeden z mála zpěváků, který přichází na českou scénu s novým pojetím, invenčně prolíná hudební kulturu východu a západu a přináší do české hudby čerstvý vítr moderních světových soudobých stylů. Jeho projev má velkou výpovědní hodnotu díky citlivému projevu umocněnému vnitřním přístupem k hudbě a projevujícím se velkým osobním nasazením a úzkým kontaktem s publikem."

Prostě ohromující ---- nejen k nám přináší čerstvý vítr, ale prolíná i kultury. No to je něco jako Beatles, to je přímo geniální!! Pak ale nahlédnu do jeho archivu aktivit a žasnu: samá neosobní pozvání ve formě plakátů, na kterých se Samerovo jméno nevyskytovalo. Ani na pozváních k různým akcím nebyl zaznamenán nějaký osobní příspěvek. Klipy bez jeho hlasu. Muzika převážně italského žánru osmdesátých let, většinou nevalné reprodukce. Až na výjimečnou skladbu, nadepsanou symbolicky "No Molto", něco jako "Už déle ne". Jde o krásnou italskou píseň, které se u nás hojně vyskytovaly před příchodem amerikanizovaného pseudopopu. Krásně typicky italsky harmonizovaná skladba, při které se i leckterému tvrdému zálesákovi zaleskne slza v oku. Samer zde také zpívá, není ho ale ve sboru slyšet. Pokud zpívá se svojí partnerkou, jeho hlas - žádná barva, žádný tón a bohužel ani Samerova osobitá invence. Tedy také žádná celebrita.
Později jsem si všimnul, že lidé označovaní za celebrity, avšak bez jakýchkoliv mimořádných mezinárodních dovedností, se často pohybují i v prostředí kavárniček, barů a vináren, většinou nově vzniklých v naší Matičce Praze. K tzv. celebritám se řadí hojně i dámy od módního móla i z prostředí alkoholu a drog (jak píší naše nejčtenější noviny). V tomto prostředí se pohybují i movití sponzoři, kteří zde nacházejí svoje odreagování, převážně od živočišnosti - hlavně sportovci a "podnikatelé", kteří na rozdíl od času, nevědí, co s penězi a tak si užívají. Z určitého úhlu pohledu to naznačuje jisté jiné pojmenování jistých taky - celebrit. Je mi již jasné, že celebrita nemá s prominencí nic společného, naopak, být prominentem, urazil bych se při označení za celebritu.
A tak různí živlové, např. zdiskreditovaní a kriminální sportovci, se uchylují do této démonické sekty "celebrit" za účelem zachování si alespoň špetky mediálního zájmu. A protože nejsme blbý národ, nemusíme to blíže rozepisovat. Inu, "chytrému napověz, hloupého trkni" - říkávala moje moudrá babička.
Když už jsme u mé nezapomenutelné babičky, nemohu si nechat pro sebe vzpomínku na dobu dávno minulou, o které mi vyprávěla. Na zlomu devatenáctého a dvacátého století, v době relativního blahobytu, se mnohé maloburžoazní české dámy domáhaly vlivu u většinou z trestu do českých zemí odložené austrijské aristokracie, ve snaze domoci se přes tyto společenské mrtvoly alespoň baronského titulu. Ano, život se nemění, pouze loutky a názvy historek, které se právě odehrávají. A i metody strategie jsou stále stejné. Nicméně nutno říci, že se zcela obdobné hry vyskytují i ve vysoké politice. Kdyby jich nebylo v šedesátých letech devatenáctého století a maďarští aristokraté by se nechtěli stát přes krásnou císařovnu "celebritami" u vídeňského dvora, nebylo by ani Rakousko - Uherska. Bylo by jen Rakousko, chyběl by důvod nespokojenosti českých vlastenců - Sokolů a možná bychom žili již v evropském soustátí, ke kterému se nyní tak obtížně propracováváme.
A pak, že vše nesouvisí se vším ….????


POHÁDKA O KNÍŽETIPÁNU A JEHO POHŮNKOVI

18. května 2010 v 15:57 | GSchwarz
Byla nebyla jednou jedna krásná země, obklopená horami a lesy, oplývající osrdím a medem s hojnými vodami, řekami a zelení, prostě ráj to na pohled. V této zemi žili již po staletí moudří a pilní lidé, kteří nejen svou krásnou zemi zvelebovali, ale oplývali i nebývalou řemeslnou zručností. Tato neobyčejná vlastnost se rychle šířila přes hory a lesy do blízké i vzdálené ciziny, kde se o ní mluvilo s největší úctou a uznáním.
Jak to již v pohádkách bývá, byla naše krásná a bohatá země trnem v oku zlých rytířů a lapků, kteří v bandách vyjížděli z našich krásných hor a lesů, aby bohatou zemi drancovali a plundrovali. Prostí a pracovití lidé sice říkali "nenecháme si přece takovou krásnou zemi zničit nájezdní pobertou", ale nakonec vždy podlehli slibům tlup, že je budou chránit a pravidelně jim odváděli většinu bohatství, které vytvořili. Jen několik statečných mužů nebo i menší skupiny biřiců se snažili udržet pořádek, leč nakonec byli dehonestováni a vyhnáni za země.
V zemském ráji na pohled se narodil i jistý knížepán, říkejme mu Karel. Záhy však jeho rodina byla chátrou vyhnána ze země a tak knížepán byl a žil v jisté údajně dekadentní jižní krajině, kde se bavil jak stykem s honorací, tak i prostým lidem, od kterého získal nadhled, popularitu a zálibu v suchém humoru, i autologním. Karel měl zvláštní charisma a získal si tak popularitu i u některých mocných naší země, které učil, jak se oblékat, slušně mluvit a při hostinách neházet ohryzané kosti tak daleko za sebe, aby zraňovaly obsluhující pacholata nebo i biřice, kteří stáli se zbraněmi u stěn ponurých sálů. Knížepána velice znepokojoval nepořádek v rodném ráji to na pohled. Ačkoliv mohl pohodlně žít kde žil, chtěl rodnou zemi zbavit vandalů, kteří s větší nebo menší rasancí ničili tuto úrodnou zem a její bohatství. Ale i jiné negativní sklony se u nich projevovaly. Byli hašteřiví, lstiví a navzájem se uráželi a spolu i bojovali. Označovali se různými barevnými prapory, pod nimiž jezdili na loupeživé výpravy. Spektrum barev jejich praporů bylo velmi rozmanité, od červené přes modrou, zelenou, růžovou až k černé. Přesto, že se bandy vzájemně nenáviděly, bylo mnoho přeběhlíků, kteří se cítili v původní bandě odstrkováni nebo nezasedali v radě starších a domnívali se, že u jiné bandy se jim povede lépe. A tak prapory jednotlivých band již nebyly tak jasně barevné, jako zpočátku, ale dostávaly nádech jiný, nejvíce u všech převládal nádech rudý.
Jednoho dne knížepán opět navštívil svoji rodnou zem a hořce zaplakal, jak je systematicky devastována. Plakal tolik, že mu zvlhl i tabák v oblíbené dýmce a on si nemohl ani zapálit. Smutně sedával s prostým lidem v místních putykách, kde se bavil při dobrém pivu, pokud právě nespal a jen tu a tam si zase a zase nacpával dýmku zvlhlým tabákem. Protože prošel světem a znal dobré historky, rostla jeho popularita u prostých lidí, které hojně navštěvoval, takže kníže nekníže, nakonec ho lid i miloval, přesto že dříve nemohl přijít šlechtě na jméno.
A tak se stalo, že hrstka lapků z různých skupin, kteří postrádali většinou moc, o kterou byli v jednotlivých bandách připraveni, se domluvila využít oblíbenost knížepána a poslali za nim delegaci, která ho demagogicky přesvědčovala, že chce zlepšit poměry v naší Bohem opuštěné zemi. V postatě se však chtěla schovat za dobré Karlovo jméno a především jim imponovalo bohatství a velkorysost knížepána.
Karel měl nejen dobrou duši, ale i otevřené srdce a tak vzal bandu přeběhlíků na svoje sídlo, krásný hrad Adlerburg. Věděl, že se jedná vesměs o nespolehlivou pakáž, nicméně chtěl zemi prospět a umínil si, že předělá i hrstku lapků a pohůnků. Ačkoliv sám byl ušlechtilý a jemný, věděl, že si jako svého zástupce bude musel zvolit nejhoršího z lapků, aby se prosadil mezi sobě rovnými. Tím byl lapka přeběhlík, který loupil již pod mnoha prapory, odkud vždy byl pro svoji paličatost, sebesoustředěnost a sobectví vyhnán. Knížepán věděl, že dotyčný lapka kradl také dřevo z jeho lesů, které Karel pravidelně přenechával podhradní chudině, aby si v zimě zatopila. Kromě toho uměl lapka také krásně mrskat bičem, což nahánělo hrůzu a strach. Knížepán si řekl to, co tehdejší šlechta považovala za nejlepší, a učinil z nejhoršího lapky svého vrchního pohůnka. Pohůnek byl vhodným pojmenováním, neboť schopně poháněl ostatní k aktivitě a vymýšlel triky, jak zničit ostatní tlupy a sebrat jim jejich prapory. Tak mu neměl zbýt čas k páchání nekalosti. V tom ohledu se ale knížepán velice mýlil. Zatím co pohodlně usedal u otevřeného ohně, zabalen v kožešinách, zapaloval si dýmku po dýmce s již uschlým tabákem a uvažoval o svých přátelích v  jižních dekadentních krajinách, pohůnek sice zálibně dále práskal bičem, ale obvykle se roztáhl v pohodlném křesle, které mu daroval knížepán a přemílal o dalších lumpárnách, jak by nadále mohl okrádat zemský ráj to na pohled. Aniž by to knížepán tušil, jeho pohůnek nutil dále svoji bandu k loupeživým nájezdům na ostatní tlupy lapků a kradl jim jejich kořist a falešnými sliby, jak to bylo jeho odvěkým zvykem, obliboval a znejišťoval chudý lid krásné země. Došlo to tak daleko, že ve jménu knížepána nechal vybubnovávat v každé vísce listinu "na vědomost se dává", že neodevzdá-li každý člověk včetně kojenců a starců dar v hodnotě měsíční tučné mzdy vrchního pohůnka, bude vyhnán ze země a zbaven veškerého majetku. Pro běžný lid, který tolik peněz nevydřel ani za celý život, byl tento příkaz zničující.
Knížepána zastihla tato zpráva v jedné podhradní krčmě, kde s lidem popíjel zlatý mok a kouřil si ze své dýmičky. Velice se na pohůnka rozlobil a chtěl ho zbavit jeho privilegií. Ale pohůnek byl v té době již mocný pán, který ovládal i ostatní chátru knížecí tlupy a dokonce pohrozil knížeti vykradením Adlersburgu i všech ostatních statků, které se s důvěrou připojili ke knížepánu. I prostý lid v hospůdkách se začal od knížepána odvracet, protože se bál pomsty zlého pohůnka. A tak kníže vysedával sám jen se svojí dýmkou a většinou zvětralým pivem.
Nakonec Karel poznal, že v zemi krásné na podhled mu nekyne žádná budoucnost a že se mu nepodaří zbavit zemi zlých lapků a drábů. Sbalil si proto svých pět švestek a v tichosti, nepozorovaně se vytratil do jižní země, kde se přes jistou ztrátu šarmu stal opět středem pozornosti. Knížepán již nikdy nevtipkoval, ztratil svůj pověstný humor a vyprávěl jen smutné historky ze země krásné na pohled, kde se na něho brzy zapomnělo. Jeho pohůnek se nastěhoval do největšího hradu v zemi, spojil se zase s ostatní chátrou s jejich prapory a bavil se krutým vymáháním vysokých poplatků od chudého lidu. Nebylo již ani co vykrádat, takže bohatnutí z daní bylo mnohem pohodlnější. A tak náš pohůnek se sobě rovnými dosud kraluje v ráji to na pohled, pokud mezitím nezemřel…..!


PRIORITY ČLOVĚKA

9. května 2010 v 16:07 | GSchwarz
Homo sapiens se liší od ostatních živočichů kromě jiného tím, že si uvědomuje svoje priority, tj. úkoly a snažení, kterým věnuje všechny svoje fyzické i mentální schopnosti, často na úkor jiných, pro život jedince často důležitějších, někdy i rozhodujících faktorů. Čím je člověk aktivnější a cílevědomější, tím více se vyhraňuje i ve svých prioritách, které si zpočátku ani nemusí uvědomovat.
Hned úvodem budiž řečeno, že priority jedince se během života průběžně mění. Při různých rozhodujících událostech v životě člověka, které ani nemusí předvídat, při úrazech, rodinných tragediích apod., se priority člověka obvykle mění diametrálně a rychle. Z aktivizujících priorit se stávají priority pro zajištění basálních funkcí nebo i pro možnost pouhého přežívání. Nejhodnotnější priority, k nimž člověk obvykle dospívá až ve zralém věku, po určitých životních zkušenostech a zásadních změnách svého způsobu života, v neposlední řadě při změně zdravotního stavu (infarkt myokardu, nádorová onemocnění, nervové dysfunkce apod.), jsou nejčastěji prioritami, vztahujícími se k zachování jeho dosavadního zdravotního stavu nebo jeho zlepšení, upravení svého životního stylu na důstojnou úroveň. Často tuto změnu pozorujeme u aktivních vrcholových sportovců, kteří po úrazu páteře jsou celoživotně upoutány na invalidní vozík, čímž se v jediném okamžiku zhroutili všechny jejich dosavadní životní cíle.
U těchto cílevědomých, obvykle velmi mladých lidí, pozorujeme přechodný boj, který svádějí   postižení ve svém duševním životě za přeměnu svých reálných priorit, který ne každý z nich zvládne. Pro takto postižené jedince dnes záhy nastupuje do léčebného plánu psycholog, který pomůže jedinci se smířit s novým, úplně jiným stavem a současně mu nastartuje nové priority. Avšak nejen přímým postiženým pomáhá psycholog. Napomáhá i jeho rodinným příslušníkům a známým, jejichž život byl nějakým způsobem svázán z životem postiženého a jeho osud zasáhne více nebo méně i do jejich dalšího života. Tedy také priority osob závislých nějakým způsobem na postiženém se často diametrálně mění.
Priorita zralého věku se u lidí různých zájmů, zaměstnání a dovedností sjednocuje téměř výhradně na prioritu stálého zdraví. Zralí jedinci si uvědomí, že jakékoliv podmínky jejich dalšího života závisejí především na zdraví jak těla tak i ducha a podřizují tomu svůj způsob života, svoje záliby a pracovní aktivity. V této době přestávají někteří z nich právě se shora uvedených příčin kouřit, konzumovat alkohol ve větší míře a dělat jiné činy, které v dřívější době subjektivně podporovaly jejich tehdejší priority.
Mladý člověk uvažuje především o úspěchu, nejčastěji sportovním, pracovním nebo společenském. Tomuto snažení podřizuje svůj veškerý životní styl, způsob života a ostatní aktivity. Někdy tak činí s vědomým poškozování svého zdraví, které v té době nebere v úvahu, protože není jeho prioritou. Znal jsem člověka, který intensivně pracoval a s nevšední pečlivostí se staral o svoji rodinu. V 35 ti letech mu lékař soustavně naměřoval vyšší krevní tlak, kolem 160/115 mm slupce rtuti. Rodina hned tloukla na poplach, nicméně přítel až po několikátým měřením a pod tlakem svých blízkých si uvědomil, že současný zdravotní stav může dříve nebo později zhatit jeho snahy o rodinu a kariéru, začal se léčit a pomalu, avšak důsledně přehodnocoval svoje priority v prioritu zdraví. Tato nová priorita u něho přetrvává již několik desetiletí, i když přitom paradoxně nezanedbával ani blaho rodiny, ani kariéru.
Nejdramatičtěji probíhá náhlá změna priorit po úrazu nebo nemoci s následným trvalým postižením. Nejmarkantnější je již uvedený případ, kdy velmi zdatný a úspěšný sportovec nešťastnou náhodou je z velké části ochrnut a připoután na invalidní vozík. Zde se nejen setkává priorita osobního úspěchu s prioritou zdraví, avšak navíc se navršuje priorita mediálního úspěchu a popularity s vědomím následného úplného opuštění a nezájmu společnosti. Jsou to okolnosti vytvářející hluboké psychické trauma, kdy léčba psychologem je často rozhodující v názoru pacienta, má-li pro něho život v nových, tak diametrálně odlišných podmínkách, ještě cenu. Zde pak často nastupuje řada okolností, která je nemocnému jako poslední chance daná osudem. Je to např. nová láska, se kterou se dotyčný setkává obvykle v rehabilitačním ústavu a která bývá kupodivu relativně trvalá, pevné rodinné zázemí, uspokojivé společenské uplatnění apod. Nejsou to bohužel faktory, které by se vyskytly pokaždé, nicméně zejména ve vyspělých společnostech jsou relativně časté. Postižený se uchýlí ke konečné prioritě většiny lidí, kterou je zdraví a těší se i s drobných úspěchů, které mu léčba poskytuje, i když nejsou prakticky významné. Vlivem zázemí se stáčí střed jeho zájmů na rodinné pole a při příznivých okolnostech mu již nevadí ani mediální nezájem, který byl dříve v popředí jeho priorit. Velkou úlohu zde často hraje faktor, kdy nová partnerka postiženého získá prioritu "anděla strážného", spojená s faktorem sebeobětování, které jsou pro trvanlivost vztahu často rozhodující.
Poslední otázkou, kterou si můžeme položit je: "jsou priority v dnešním světě vůbec důležité a nutné??" Ano, jsou nesmírně důležité, neboť jsou hnací sílou jedince k dosažení cílů, které mu poskytuje jeho talent a dovednosti. Kdyby hned od počátku byla prioritou lidí jejich zdraví, pohybovali bychom se ve společnosti hypochondrů, kteří nic nepodnikají, "aby si neublížili"! Nicméně jednou z přirozených vlastností, které člověk má, je totožná i jinými přírodovědnými objekty a tou je celkové opotřebování jedince. Abychom se neopotřebovávali příliš rychle, musíme od samého počátku zdravě žít a přizpůsobovat naši životosprávu a životní styl nárokům, které na sebe klademe. Ovšem nakonec má pravdu ten nesmírně moudrý lékař z našeho hvězdného filmu "Vesničko má středisková", že tělo (avšak i duch) by měli jít do hrobu "značně zhuntované!!!"