Leden 2010

O KORVETĚ A KRYSÁCH

29. ledna 2010 v 11:53 | GSchwarz

Včera v noci se mi zdál podivný sen. Viděl jsem krásně vybavenou, třístěžňovou korvetu kotvící v nákladním přístavišti a mnoho námořníků ve štráfovaných tílkách, kterak nosí na palubu veliký a krásně zabalený náklad. Na každé bedýnce a pytli bylo zlaté označení C&K. Byla to nejen krásná, ale i bohatá loď, po které námořníci toužili celá desetiletí a nazvali ji CSR. Nakonec přišel na palubu stařičký kapitán, který dostal důvěru a požehnání admirality a loď se dala na dlouhou, dlouhou plavbu uprostřed ostatních korvet, fregat a jiných, vesměs větších a ještě bohatších lodí. Největší, dobře vyzbrojené lodi velel zkušený admirál, který právě vyhrál velkou a zničující bitvu, mnohem krvavější, než byla ta u Trafalgaru. Naši námořníci se radovali z klidné a bezstarostné plavby. Zvykli si, že jsou součástí konvoje a pakliže se přes palubu převalila třebas i malinká vlnka, signalizovali to admirálovi a ten je uklidnil. Bavili se vesměs menšími, bezvýznamnými hádkami, jakýmsi hašteřením, což byl jejich národní sport.
Netrvalo to však věčně a tak jednoho dne se zvedla velká bouře a naši krásnou korvetu přelila mohutná vlna hnědého moru. Námořníci se většinou nenechali vyvést z klidu, ačkoliv stařičký kapitán mezi tím zemřel a byl nahrazen prvním důstojníkem. Krásná korveta už nebyla tak krásná, avšak rovněž ne tak bohatá. Přece jenom utrpěla vážné šrámy a to jak materiální, tak na zřetelné demoralizaci posádky. Kapitán těsně před bouří opustil loď a protože nikdo neuměl loď řídit, přemluvili stařičkého námořníka, který dosud pečoval o pořádek na palubě, aby dočasně převzal velení lodi. Ačkoliv šlo o trosku námořníka, přece jen loď bezpečně udržel mezi ostatními plavidly až do konce bouře. Zhýčkaní námořníci však nebyli spokojeni. Již nemohli tak bezstarostně žít, jako před bouří. Zejména v podpalubí se rozmnožily krysy, které nejenže žraly zbylé zásoby potravin, ale ničily i drahé vybavení fregaty a pro její provoz nezbytná zařízení, Námořníci svrhli vinu na stařičkého velitele lodi a za jeho dobrotu ho hodili do moře. Odmítli i pomoc okolních lodí a obrátili se na loď s rudou vlajkou, jejíž obhroublý viceadmirál hlásal, že i s krysami lze dobře žít a když mu naše fregata předá zbylé nástroje pro řízení lodi a zbytky kvalitních zásob C&K, mohou se za rudou loď schovat a ona je povede. Nebude zapotřebí ani kapitánů, ani důstojníků, ba ani mužstva, všichni si mohou na lodi lebedit. Námořníci si v této libé představě budoucnosti nevšímali, že loď pomalu zahnívá, dřevo je napadeno parasity největší škody páchají stále se množící krysy, které si většina námořníků udobřovala tím, že jím ještě podstrojovala. Dokonce i většina záchranných člunů byla pro svoji zchátralost nepouživatelná. Za nedlouho se objevila další obrovská bouře, tentokrát zalila naši fregatu rudá vlna, která za sebou zanechala ještě větší spoušť, než hnědá vlna. Navíc se loď nemohla ani pořádně bránit a manévrovat v rozbouřeném moři, protože neměla již potřebné vybavení ani zkušeného kapitána. Okolní lodě konvoje se stále více vzdalovaly od naší korvety, jednak aby je zmítající se loď nepoškodila, jednak proto, že naši námořníci nedbali již rad admirála a kapitánů větších lodí a přikláněli se stále více k falešným radám a slibům viceadmirála rudé lodě, který však měl jediný cíl, získat zbytky toho, co na naší lodi zbylo z původního bohatého vybavení. Aby se naše loď předčasně nepotopila, posílal rudý viceadmirál svoje druhy, aby korvetu udrželi nad vodou. Naši námořníci buď rezignovali, nebo přisluhovali cizím pseudokapitánům v rabování lodě. Čím více se stav zhoršoval, tím více se mezi sebou hašteřili.
Při další plavbě se krysy rozmohly natolik, že na kusech ztrouchnivělého dřeva z lodi se za klidného moře dostávaly i na okolní lodě, k velké nelibosti tamních posádek. I rudá loď byla značně zbídačená, jelikož nepředloženě spotřebovala vlastní zásoby a na naší lodi nebylo již co získat. Velící admirál konvoje rozhodl, že situace je po těžkých bitvách natolik vážná, že je nutné zavést kolektivní úsporná opatření, aby konvoj splnil svoje cíle. Postupně jednotlivá plavidla spojila své dovednosti a pod jednotným velením velkoadmirála plnila bez většího újmu svoje úkoly. Jen naši námořníci se nepodvolili. Zvolili si kapitána, který moc velení lodě neovládal a zdráhal se současně přijímat rady velkoadmirála. Ačkoliv námořníci měli s nyní se již potácející se rudou lodí špatné zkušenosti, stále po očku pokukovali, co se tam odehrává, na úkor plnění vlastních úkolů. Náš nový kapitán byl velmi sebevědomý muž. Jako první čin nařídil přetřít název korvety, kde se po rudé vlně náhle objevilo ještě jedno S, takže název CSSR byl přemalován na Absurdistan, což ještě zvyšovalo kapitánovo ego a lépe vystihovalo současný stav korvety. Aby ho posádky okolních lodí lépe viděly a vlastní námořníci více respektovali, nechal rozebrat podpalubí a z části paluby použil ztrouchnivělé dřevo i s neodbytnými krysami na vystavění nového velitelského můstku, kde se pohodlně usadil. Z jednoho stěžně sundal ztrouchnivělé a potrhané plachty a nahradil je vlastními oslavnými vlajkami a erby, bez ohledu na to, že korveta byla za těchto okolností ještě méně ovladatelná. Tvrdil, že to tak vyhovuje, protože bouře, vichřice a rozbouřené moře jsou nesmysly, že všechna úskalí naše fregata i tak překoná a že ostatní lodě si zachovávají svoje pěkné vybavení jen pro svoji slávu a zakrytí hlouposti svých velitelů. Odmítl i společné služby při plnění úkolů konvoje a tvrdil, že naše korveta si vystačí sama a on je tak moudrý, že nepotřebuje rady od admirála ani ostatních kapitánů. Naše korveta sice odmítla kolektivní spolupráci s ostatními loděmi konvoje, avšak současně se velící důstojníci včetně kapitána korvety rozčilovali, že jim zásobovací lodě odmítají předat nové zásoby potravin a lodního vybavení. Důvod byl prostý. Zásobovací lodě nechtěly připlout k naší fregatě, aby je nezaplavily přemnožené krysy, vši a blechy z potrhaných oděvů našich námořníků.
Nastal den, kdy se po menší bouřce naše korveta zcela rozpadla a začala se potápět. Na plujících prohnilých trámech a prknech byl tu a tam zavšivený apatický námořník, který z hladu pojídal všudypřítomné krysy, které se na rozpadlém dřevě a tělech námořníků držely nad vodou. Tak se stalo, že lodě konvoje zachránilyjen zbytky posádky naší korvety. Byli to vesměs námořníci, kteří dodržovali kázeň a základní hygienická pravidla. Tito šťastlivci splynuli s posádkou lodí a na existenci vlastní korvety vzpomínali s hrůzou a děsem. Ještě dlouho mezi jednotlivými loděmi konvoje pluly zbytky naší kdysi krásné korvety, jejich slavností stěžeň se zašpiněnými vlaječkami a zbytky nouzově vytvořeného velitelského trůnu našeho kapitána. Také s rudou admirálskou lodí to nedopadlo slavně a tak by si zanedlouho na obě plavidla již nikdo nevzpomněl, nebýt tu a tam náhodně nalezených značek C&K.


Mylná představa - svoboda tisku

18. ledna 2010 v 17:12 | GSchwarz
V poslední době jsem se přesvědčil, že dnešní "svoboda tisku" se podstatně neliší od "svobody tisku" v mírnějších dobách totality. Velice rád čtu brněnskou část MfDnes, protože se zajímám o město, ve kterém šedesát let žiji. Soustavně si všímám, že témata článků se stále točí kolem zcela nedůležitých věcí nebo kolem desetiletí trvajících neřešených problémů, jako je přesun nádraží, nebo spojení s okolními regiony a zeměmi. V článcích se téměř bez výjimky zmiňuje neutěšený stav pro pobyt a pohyb občanů, avšak ani v jednom není nějaké konkrétní, byť dlouhodobější řešení. Korunu tomu nasadil článek redaktorky Barbory Fialové, která ve článku na třetinu stránky líčila, jak v Brně zasedala komise o deseti odbornících, kteří hodnotili problematiku města a otázky zlepšení. Výsledkem této jistě dobře placené komise bylo zjištění, že letecké spojení s Vídní je nesmysl (s čímž nutno souhlasit i bez komise odborníků), že zlepšení by přineslo zintensivnění autobusové kyvadlové dopravy, ale na vybudování silnice nejsou peníze. Dále by se mělo zlepšit i vlakové spojení. Z každé věty čišela hloupost a naivita. Každý ví, že cesta do Vídně běžným osobním vozem trvá i při současném "autodromu" hodinu a půl. Těžko si lze představit, že by rakouský investor se pohyboval jinak jak po řádné silnici. Stejně tak turisté nebudou navštěvovat divadla nebo kavárny, když pak hodiny budou čekat na spojení a domů se dostanou k ránu. Problematika Brna se netýká jen občanů, ale má dalekosáhlý dopad hlavně na ekonomiku celého regiónu.
Na moji otázku pí Mgr. Fialové, co jí přivádí k takovým nepřínosným sdělením, mi pravila, že to "čtenáře znovu a znovu zajímá". Nabídl jsem jí článek o Brnu, který uvádí historicky podložená fakta (BRNO PŘED STO LETY A DNES - publ. na blogu "gschwarz.blog.cz" dne 14.07.2009). Pí Fialová mi sdělila, že se dále poohlédne po mém blogu a že jí vyhovují pravidla, která jsme si stanovili, že totiž je mi jedno, zda pod článkem budu podepsán já nebo pí redaktorka, chci pouze seznámit mladé čtenáře s historickou minulostí Moravy. Od srpna do ledna se nic nedělo, pí magistra se stala nedostupnou, měla dovolenou, reportáž, někam si odběhla a nejčastěji otázkou spojovatelky bylo" "co od ní chcete"? Na dotaz s kým mluvím, mi nebylo konkrétně odpovězeno. Stálo mě to víc než sto zbytečně protelefonovaných minut. Až nyní jsem vynaložil veškerou energii a i trochou lstí se mi podařilo dostat pí redaktorku k telefonu. Řekla mi, že pro článek nemá uplatnění a že maximálně může být uveřejněn pod mým jménem. Proti tomu jsem nic nenamítal, avšak zjistil jsem, že článek vyjde v rubrice "Dopisy čtenářů". Je to rubrika, kde si lidé stěžují na nejrůznější věci, vyčítají něco někomu nebo někoho napadají. Na mou námitku, že tam můj článek ani tématicky, ani rozsahem nepatří a že bude muset být výrazně okleštěn, kategoricky prohlásila, že jiná možnost není. Zjistil jsem, že tyto mladé písařky se nemají zabývat fakty, ale jen náladami. Poněkud vážnějšímu tématu nechtějí rozumět. Znám některé starší redaktory MfDnes, kteří jsou redaktory par excelence, ale ti zřejmě hrají spíše úlohu censorů, neboť pí magistra se na každou maličkost šla zeptat "někoho", koho nikdy nedefinovala, ač jsem ji o to žádal. Každopádně jsem očekával, že článek plný faktů by mohl sloužit MfDnes alespoň jako podklad některému z pánů redaktorů. Leč chyba lávky a škoda času. Pracovní postoj redakce vůči čtenáři mi nápadně připomínal metody socialistického tisku. V každém případě se musíme smířit, že kromě vybraných a zřejmě politicky diktovaných témat budeme muset číst stále to stejné, nic neřešící bla..bla..bla!

Co mě hrozně štve !

15. ledna 2010 v 13:38 | GSchwarz
Jsem sice trochu časněji narozený "blogař" a provozuji tuto bohulibou činnost asi rok. Napsal jsem proč bloguji. Nechci být nejčtenější, dostat nějakou cenu, mít nejlepší blog. V názvu svého blogu mám "Názory a myšlenky". Většinou ventiluji svoje netendenční myšlenky, které se vytvářely mou dlouholetou zkušeností ne právě v nejpříjemnější zevních podmínkách. Dlouho jsem doufal, že mi někdo mladý napíše, ať se vrátím do hrobu, že je takové věci nezaujímají, že to není žádná "sranda" atp. Ale ono nic. Ne, že by blog byl nejčtenější, ale přeci ho blogeři čtou, ale reakce žádná. Co mám dělat??? V žádném případě nebudu svůj blog ověšovat srdíčky a básničkami, mohl bych tam instalovat jedině rakev, věnce, pomníky. Domníval jsem se, že i mezi mládeží jsou jedinci, kteří se dívají na svět vážně a napíší mi svůj názor. V žádném případě nechci poučovat, naopak, chci být poučen, proto jsem někdy i poněkud kontroverzní. Pochybuji, že by to nikoho nezajímalo, tedy příčina je jinde, ale kde?

NEDLUŽÍM NIC!

12. ledna 2010 v 12:55 | GSchwarz
Onehdy jsem našel v poštovní schránce níže přiložený dopis. Zprvu jsem ho chtěl zahodit bez přečtení, jak to obvykle dělám s písemnostmi osob, které neznám. Jsou to samé prosby o peníze, duši zdrcující příběhy invalid a jiné rány do srdce penzisty, jako jsem já, žijícího den ze dne a majícího víc než dostatek vlastních problémů. Pak mne ale něco přimělo, že jsem si dopis přečetl. Byl jsem jím nadšen.Vyjadřoval slušnou formou v několika řádcích to, na co já jsem nelogicky celé dny nadával.Nejde ani tak o konkrétní věc, jako o základní princip. Stát mi přisuzuje dědičný dluh, který jsem nikdy neudělal stejně jako církev svatá připsala na mé konto dědičný hřích, který jsem nikdy nespáchal. Uvědomil jsem si, že je to největší forma arogance tím spíše, že se denně dočítáme v novinách, jak stát nejasnými zákony, působením politicko - hospodářské mafie a konkrétní trpěnou kriminalitou okrádá nás občany denně o miliardy korun a že tyto přehmaty nemá tendenci soudně nebo jinak řešit, byť třeba formálně. Řekl jsem si, že by se s tím mělo seznámit více lidí, aby pochopili to, co jsem pochopil já. Proto dopis uveřejňuji na blogu i když vím, že to mnoho čtenářů neosloví. V poslední době mě mrzí, že vážné blogy nemají velkou oblibu. I když jsou třeba čteny, nikdo se neobtěžuje, aby reagoval a napsal
mi třeba i to, že jsem fosilní zrůda, abych tím neobtěžoval lidi, kteří chtějí užívat život a ne se jím nechat otravovat. Ano, je to také názor, možná že lepší, ale proč mi to nikdo nenapíše? Je mi to líto i proto, že si připadám osamocený, nemyslím tím, nepochopený, což by byla moje chyba. Musím se zřejmě smířit s tím, že každá doba má jiné gusto. Připomíná mi to moje mládí, kdy mi moje babička vyčítala zálibu v jazzu, což podle ní´nebyla hudba. Uznávala jenom operety. To byla dvacátá léta. Nyní máme druhé decennium, ale dalšího století. Proč by se proto i dnes neměl měnit vkus a záliby, třeba i na morálku a etiku?
V každém pádě dávám dopis k přečtení veřejnosti. Přečte-li ho jen deset lidí,splní svoje poslání…


Dopis předkládám tak, jak jsem ho dostal. Opravil jsem jen několik formálních chyb:





NEDLUŽÍM NIC!


Znovu, již po několikáté, jsem se rozčílil nad neomalenou drzostí médií, která mi, jakožto občanovi, periodicky vnucují myšlenku, že mám jakýsi podíl na státním dluhu a vypočítávají mi výši mého údajného podílu.
Znovu důrazně opakuji, že jsem si od nikoho nic nepůjčil a nikomu nic nedlužím. Nikdo, ani stát, není oprávněn půjčovat si mým jménem a zadlužovat mne. De facto by se jednalo o trestný čin. Nic také nikomu nebudu splácet. Mou osobu si tento stát přivlastnil, aniž by se mne na cokoliv ptal, v okamžiku mého narození, ale to neznamená, že si se mnou může dělat co chce, respektive, zadlužit mne.
Pokud je stát podnikatelskou jednotkou a nedokáže splácet své dluhy, pak zřejmě musí vyhlásit bankrot a musí být zrušen. To ale neznamená,že mám být zrušen i já. Dluh by měl být naúčtován podílově všem, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku dluhu. Já jsem tyto osoby nikdy nevolil a jsem, co se týče jejich jednání (proti němuž jsem často protestoval), zcela bez viny. Z každých 100 % Kč, které vydělám, si tento stát vezme 55 - 64 % Kč formou různých typů zdanění. Další peníze si ode mne stát bere formou daní z nemovitosti a jiných forem zdanění.
Když si za zlomek skutečné hodnoty mé práce, kterou mi stát milostivě ponechá, cokoliv koupím, je toto cokoliv také již mnohokrát zdaněno cestou od těžby suroviny k finálnímu výrobku a jeho prodeji. I zde platím v ceně výrobku státu odvody. Stát mi účtuje nejrůznější poplatky. Platím téměř nejdražší elektřinu v Evropě a jsem občanem energetické velmoci. Hospodář stát platí za kilometr silnice třikrát tolik, co kdekoliv jinde, a tak dále. Stát mne připraví zhruba o tři čtvrtiny hodnoty všeho, co vytvořím a vydělám a tyto prostředky prošustruje, nebo přerozdělí neznámo kam. Ani to mu však nestačí, ještě se mne a mé potomky pokouší zadlužit. Kdosi neznámý si na tento stát nabírá nehorázné půjčky, jako by byl stát jen nějakým bílým koněm zločinecké organizace. Stát, nebo kdosi, kdo se za jeho nálepku schovává, si ode mne bere několikrát větší berni, než si panstvo kdy dovolilo vzít od poddaného. Udržuje mne v chudobě, abych si nevyskakoval, aby mi snad ani nenapadlo z přebytků založit firmu, začít podnikat a zaměstnávat jiné. Sám stát však pracovní místa nezajistí a těm, kdo nemají práci pak bezostyšně přerozděluje to, co sebral mně, aniž by se mnou cokoliv konzultoval.
A teď mi ještě oznamuje jak mne zadlužil, za což pochopitelně nikdo nenese odpovědnost, to udělala nějaká anonymní nezodpovědná krize. Zítra na mne pošle exekutora, aby mi sebral i to poslední, co mi ještě zbylo.
Vážený a milý státe. Milá Česká republiko… Pěkně mě bereš a proto i sereš a můžeš mě políbit akorát tak zadek s Tvými dluhy.
J@