Srpen 2009

Kdo jinému jámu kopá ……

23. srpna 2009 v 18:51 | GSchwarz
Házení čímkoliv po lidech, ať jsou to politici, katolíci, židé či kdokoliv jiný je projevem morální deviace, kterou je nutno odsoudit principiálně, nejen podle fysických následků. U nás tento sport neobvykle kvete - při fotbale se ničí zařízení, stadióny, obchody, ulice, po politicích se hází vajíčky, kameny a můžeme se dočkat i granátů. Nejde o politický projev, jakým byl atentát v Sarajevu nebo na Heydricha. Ty měly ideologické příčiny a vyžadovaly statečnost atentátníků. Naši mladí politici a vševědové, bohužel převážně z řad tzv. "lepší společnosti" nebo adepti na VIP titul "celebrita", si zvykli házet vajíčky, ne pro ideologické rozpory, ale spíše aby se zviditelnili (když na to jinak nemají). Protože jim národ z velké části tleská, uchýlili se ke kamenům, sice malým, ale přece jenom kamenům. Národ mlčí, neví jak má reagovat. Tentokrát si "atentátníci" vzali za cíl nebohého Mirka Topolánka, který se honí v nesnesitelném vedru a za příšerného štípání komárů na kole po jižní Moravě. Tři malé kaménky mu jistě neublížily tolik, jako nepřízeň přírody a jiné nepříznivé faktory volební cesty, leč jde o princip. Příště si hoši na své beztrestné akce vezmou revolver - na štěstí jde o posery. Jedním z takových byl i mládenec, který přinesl panu Paroubkovi papuče. Nic moc vtipného neřekl a hlavně žádná tvůrčí myšlenka, žádný argument, pouze vystoupení zamindrákovaného holobrádka se snahou o zviditelnění se za každou cenu. Byl ale hodně zbabělý, protože neměl odvahu předat svůj dar paní Paroubkové. Ač nejsem přívrženec žádné politické strany, obdivoval jsem noblesu a eleganci, s jakou paní Paroubková přišla na schůzku s gratulantem, který se bohužel nedostavil. Paní Petra odvedla dokonalou politickou práci. Je nejen inteligentní a vtipná, ale má vkus a vystupování dámy staré vídeňské školy.
Statečným mladým politikům bych navrhl: běžte si zavtipkovat s příslušníkem nějaké extremistické politické strany, ať levého nebo pravého zaměření. Ti vám natrhnou příslušný otvor způsobem, že již nebudete moci kadit ušmudlané jedové bobky na kohokoliv. Pak byste mohli házet jen kuličkami na písku a děkovat, že jste přežili. K tomu by ale také musely fungovat příslušné orgány státní moci.



Proč bloguji?

8. srpna 2009 v 10:47 | G.Schwarz
Mám potřebu se svobodně vyjadřovat, což dnes u nás není nikterak snadné. Oficiální cenzuru sice nemáme, ale je řada možností, jak "zavřít lidem hubu". Pokoušel jsem se přispívat do novin, ale i tam jsem prošel jen se zcela sterilními články. Ty, které měly za cíl přispět k řešení problému nebo poukázat na skutečnost, buď vůbec nevyšly, nebo byly redakcí tak změněny, že jsem se za ně styděl. Můj blog se nazývá NÁZORY A MYŠLENKY, což spolu s mým profilem vyjadřuje účel blogu. Po několika měsíční existenci blogu, však zjišťuji, že nemám šanci. Mít názor nebo zamyslet se. se dnes už nenosí. Spíše se uplatní výtvarné aktivity, zatěžující spíše mezimozek než velký mozek. Uznávám, je to generační problém. Dnes se nenosí to, co kdysi bylo "in". Opery,vážná hudba, ale i Vrchlický a Neruda jsou jen na okraji zájmu. Kdysi se vkládala do češtiny německá slova a to i v kruzích přísných národovců. Dnes ten, kdo nepřimíchá do našeho krásného jazyka několik anglických slov, je nevzdělaný debil. Plánují se blogy s dědečky a babičkami. Milí dědové a milované babky, jako praděda vám říkám, nemáte šanci! Pokud ovšem nebudete pomalovávat své zubní protézy, šklebit se do objektivu nebo zdůrazňovat svou všeobecnou sterilitu. Mám osobní zkušenost! Potřeboval bych, aby mi někdo poradil, jak se pravidelně vyprázdnit, jak se důkladně a přitom nepříliš často vymočovat, co proti ukapávající slině z koutku úst anebo ukapávající moči. Na to Vám nikdo nedá recept. Nejbolestivější věcí stáří ale je, říci milované osobě, máme-li vůbec někoho, jak moc ji milujeme, nebo ještě lépe, jí to mužsky dokázat.


O smrti a umírání

4. srpna 2009 v 17:10 | GSchwarz
Onehdy večer mě navštívil dobrý přítel z dětství, který je vynikající člověk, avšak hrozně se bojí umírání. Konečně jako každý z nás, kdo to nemá předem v hlavě srovnané. Jistě není na smrti nic příjemného, stejně jako na zrození. Obvykle se rodíme do exkretů své matky. Na rozdíl od toho umíráme někdy ve vlastních exkretech, což nám bývá již lhostejné. I filozoficky se s tím dovedeme srovnat. Život má jako vše v přírodě svůj začátek a konec. A tak jak začátek člověk příliš nevnímá, nevnímá obvykle ani smrt.
Umírání, což je bezprostřední proces vedoucí ke smrti, se naproti tomu může stát nejstrašnějším životním zážitkem, odehrává-li se v hrůze bolestí, pocitu beznaděje a starostí o ty, které zde zanecháváme, nebo dokonce při rozpadu osobnosti, kterou si umírající ještě může uvědomovat. Avšak máme-li skautskou výchovu, měli bychom být připraveni i na tyto hrůzné zážítky.
Můj přítel tyto názory sdílí se mnou, avšak snad proto, že není přírodovědecky založen, mu zřejmě nepronikly zcela "pod kůži". Užívá života, jak může a stále mi tvrdí, že je všechno v nejlepším pořádku. Toho večera však přišel velmi schvácený a ihned jsem zpozoroval, že se v něm něco odehrává. Teprve po několika skleničkách řekl, že odpoledne po příchodu z práce vedl se svou ženou hlubší rozhovor o oblíbeném tématu tělesného zdraví a všech eventualitách, které se v různých životních situacích mohou naskytnout. A tak přišla řeč i na eutanázii.
K tomuto citlivému tématu přítel poznamenal přibližně to,co se traduje v omšelém vtipu :
- Nechci, abys mě nechala žít v takovém stavu, kdy bych byl závislý na přístrojích a živený tekutou stravou z nějaké flašky. Kdybys mě někdy takhle viděla, vypni ty mašiny, co mě budou držet naživu.
- Manželka prý okamžitě vstala, vypnula mu televizi, počítač i ledničku a vylila mu pivo.
A tak hluboce deprimovaný přišel ke mně pro radu. Poznal jsem, že vtip v realitě nemusí být vždy vtipný.
Opravdu jsem tentokrát nevěděl, co mu mám poradit …