Ben Cristovao - Mine

27. dubna 2012 v 14:07 | horn2

 

Můj život - pohledem muže v prekremačním věku

2. února 2012 v 13:46 | horn2
Jak vidíte, moji milí, odmlčel jsem se. Příčinou není ztráta zájmu, nýbrž stařecká neschopnost. Nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že jsem nejstarší z vás. Hrozně mě to mrzí, i když neděsí, protože jsem realista, filozoficky idealista a materialista (ne dialektický!!!) současně. I když o vývoji - dialektice nelze pochybovat! Avšak dialektický materialismus je zdiskreditovaný pojem.
Vlivem vývoje vznikly za mého života neuvěřitelné věci, od dobrých až po ty děsivé: rozhlas, televize, letectví. rozbití atomu, elektronika, elektronicky vedená atomová válka, objektivizace medicíny, neznalost kompenzovaná internetem, nepřizpůsobení didaktiky těmto novým podmínkám, podstatná újma etiky a estetiky, propad morálky, která je pro některé atavizmem, přeměna duchovní společnosti na konzumní atd, atd.. Život a lidská činnost se ve svých všech složkách zrychlila a vyžaduje nové přístupy.
Každý starý intelektuál musí "plakat a naříkat", že ho vznik a rozvoj elektroniky nezastihnul v aktivním věku. Leč takový je život. Úspěch střídá neúspěch, štěstí neštěstí a je nelogické plakat nad rozlitým mlékem.Co mi však jako pamětníkovi nejvíce vadí je postupná, plíživá ztráta soukromí, kterou si mnozí ani neuvědomí, pročeš však budou v budoucnu velmi naříkat. Nejmarkantnější ukázkou je rychle se rozšiřující Facebook. Data a údaje jsou sice oficiálně určeny jen "přátelům". Ale kdo je již dnes přítel nebo kamarád? Sám tam mám přátel, že jsem to ani netušil. Lidé se kterými jsem snad někdy mluvil nebo je vůbec neznám. Najednou se mě zeptá skutečný přítel, kterého dobře znám asi čtyřicet let a který je pro mne víc, než vlastní bratr, zda může být mým přítelem? Když jsem se ho udiveně zeptal, jak to myslel, řekl, že o tom vůbec neví, že by mi takový vzkaz někdy poslal. I když jde v tomto případě o prkotinu, postihuje to i významné věci společenského soužití a tak se postupně vytrácí soukromí Facebooku. A to je jen plíživý počátek nesvobody a totální ztráty lidského soukromí, které každý z nás na všech stupních už od přírody vyžaduje. V podstatě jde o ztrátu lidské důstojnosti, která se projevuje většinou v nedobrovolných kolektivech, např. u vězňů, vojáků a třeba i v ponorce, kde je ztráta soukromí významnou součástí tzv. "ponorkové nemoci".
To, co jsem napsal, není stížnost, je to jen povzdech a chápu to jako nezbytný důsledek globalizace. Současně jsem rád, že za těchto podmínek a okolností končím. Nesnáším nesvobodu, ať totalitní, nebo tu současnou - "demokratickou"! Zažil jsem jich pěknou řádku a vím, že lidé se svobody počátku minulého století již nikdy nedočkají. Jaká škoda pro ně !!!!
Já vám jen mohu říci sbohem a snad někde a někdy nashledanou !


PROČ NÁS LIDI NEMAJ RÁDI

24. října 2011 v 16:21 | GSchwarz
Když říkám v této souvislosti "lidi", myslím tím cizince, a to prostý lid. A opravdu nás tito lidé, nebo alespoň část z nich, nemají rádi? Ano, často si na to stěžujeme a myslíme si, že nám křivdí, nebo dokonce závidějí. Ale je tomu opravdu tak? Naposled jsem o tom uvažoval, když byl pan prezident na lyžích v Krkonoších a ukazovali mu nějakou novou stavbu. Myslím, že to byla lanovka, postavená prý z dotací EU. Pan prezident to vyslechl se svojí nenapodobitelnou, přehlíživou grimasou, načež pronesl, že to jsou stejně naše peníze, které jsme jim do Bruselu poslali. Zcela se zamlčela skutečnost, že my ve většině resortů necháme tyto peníze propadnout pro naši neschopnost. Páni z Bruselu totiž platí jen dokončené projekty a jen ty, na které byly dotace skutečně určeny. Prostě všichni jsou na nás zlí. Přitom děláme Bruselu samé naschvály. Máme totiž některé ne zcela obligátní vlastnosti.
Jenou z nich je, že zesměšňujeme cokoliv a kohokoliv, ale běda, když nám to někdo oplatí. Jako stát jsme neskutečně nesolidární a to nejen vůči našim občanům, ale zejména vůči cizím národům, národnostem, rasám i náboženstvím. Ono není jednoduché ukočírovat tu spoustu evropských národů s odlišnou kulturou a ekonomickou vyspělostí. A tak, jak je dnes v Řecku, může být zítra i u nás, protože určité vrstvy si žijí nad poměry a sociální nůžky se otevírají mnohem více, než by se na středoevropský stát hodilo.
Kromě obrovských krádeží na všech, zejména politických úrovních, krademe i zanedbatelné prkotiny, protože kradení je asi hluboce zakódováno v české národní povaze. Nemluvím o zločinnosti, pokrytectví, mafiánství a korupci, sahající do struktur, které by naopak nás měly před podobnými zločiny chránit. Z toho pramení strach občanů, myslím těch obyčejných, které si nejsou jisti ničím. Jedete-li autem podle předpisů a zrumpluje vás někdo z vyvolených, nemáte šanci, stejně tak, vybere-li vám exekuční úřad byt jen proto, že si spletl adresu. V podobných situacích se ocitáte v naprostém bezpráví, absolutně bez možnosti se někde práva dovolat.
I ve výkladu dějin našich národů jsme pokrytečtí a lámeme to, hlava nehlava, jen abychom dokázali, že jsme "někdo". Vzpomeňme jen anabasi ruských legionářů z první světové války. Byli to bezpochyby hrdinové. Avšak co zkusili nesprávnými a často zmatečními rozkazy svých politických i vojenských velitelů, motivovanými často jinými zájmy, než opravdovou vojenskou nutností.
Další naší široce rozšířenou vlastností je zbabělost. Když se podíváme na záběry příjezdu Hitlera nebo Heydricha do Prahy, žasneme nad hajlujícími zástupy obyvatel, lemující ulice. A nebyli to Němci, ti hajlovali a křičeli v úplně jiných lokalitách, do ulic byli dobří Češi. Prostě tleskáme komukoliv, jen abychom se zalíbili.
A čím ještě provokujeme? Evropa je dnes v krizi a bylo by k prospěchu všech evropských států a národů, aby všichni schopní jí pomohli doslat z obtíží, což se nakonec dříve či pozdějí bezesporu podaří. Co však dělají naše elitní ekonomické špičky, které podle vlastních slov jsou nejlepší z nejlepších. Stojí v zákoutí a mnou si škodolibě ruce, místo aby při svých skutečných kvalitách nabídli aktivní pomoc. Pak se divíme, že se jedná o nás bez nás, aniž bychom si uvědomili, že záchrana Evropy je i naší záchranou.
Když si uvědomíme jen zde zmíněné, můžeme se divit, že "nás nemaj rádi"?
 


Hus nebo Václav

2. října 2011 v 11:05 | horn2
Ačkoliv jsem se zařekl, že z důvodů psychické prevence se nebudu otravovat veřejným děním v naší vlasti, musím toto svoje předsevzetí bohužel revidovat. Jsme opravdu již tak schizoidní?? Jako člen evropského národa s nejvíce impregnovaným atheismem se vůbec divím, proč takové oslavy našeho nedůsledného Jana nebo kolaborujícího Václava? A když už, jak můžeme srovnávat tyto po všech stránkách odlišné postavy? Je to jako kdybychom srovnávali oheň a vodu. Jan, který se nechal upálit za vcelku dnes nepodstatný mravní život církve! Co by dělal dnes, když kněží zneužívají dětí a dávají k disposici svoje paláce k natáčení porno - filmů? A sv. Václav byl ve své podstatě slaboch, který si sice nevšímal morálního života kněží a s katolíky byl jedná ruka, na druhé straně však místo toho, aby alespoň diplomaticky využil svého vítězství, poklonkoval a kolaboroval králi Jindřichovi. Jeho germanofilství oceňuje každé protičeské, hlavně německé hnutí, v minulém století to byli nacisté, kteří chtěli zničit český národ pod hlavičkou orlice sv. Václava. Náš kníže, vychovaný idealistickou babičkou, nežil v reálném světě. A to, že saský nebo bavorský kontrahent se k němu chovali slušně, je pochopitelné. Však jim dobrovolně předal mocenskou i ekonomickou nadvládu a to se nikomu tak často nepřihodí. Jak by to asi dopadlo, kdyby ho Boleslav nezavraždil? Byl by vůbec ještě dnes český národ?
Abychom byli spravedliví, musíme si hlouběji všimnout i okolností kolem kostnického koncilu. Nesmíme zde přehlédnout částečnou zradu a nesplnění slibů české šlechty, na kterou Hus spoléhal. Byl z toho také patřičně zklamaný a psychicky se zhroutil. Není divu, že to nakonec koncilu vzdal. Navíc neměl ani nutné poradce,takže před koncilem mluvil dle dostupných pramenů značně nepřesvědčivě.
Život Jana Husa se nápadně podobá osudu Martina Luthera, který o sto roků po Husovi založil na podkladě špatného, až amorálního výkladu bible katolickou církví, německý evangelismus, který dnes tvoří celoněmecké základní církevní učení s výjimkou jižních německých zemí. Stejně jako Hus měl i Luther politické ochránce, kteří ho však stejně jako jeho spolupracovníci po celý život chránili před katolickou zlobou a nenávistí.
Je to sice smutné konstatování, ale zřejmě jsme schizoidním národem již odjakživa a to i ve věcech, které nám jsou obecně lhostejné, jako je víra v Boha.

SMUTEK PROVÁZÍ NADHLED

25. srpna 2011 v 12:22 | GSchwarz
Jak vidíte, milí přátelé, už mi to vynechává. V dětství je to podobné, jenomže tam pozorujeme každý den u našeho milovaného baby určitý pokrok. To je radostné. Ve stáří to je naopak - každodenně sil ubývá a objevují se i jiné známky staroby, které se zejména na počátku snažíme více či méně úspěšně disimulovat. To je nepříjemné zejména pro okolí, a proto se nás snaží mladí zbavit co nejrychleji do Domovů pro seniory! Jak vznešený to název, pokud nevstoupíte a neucítíte moč, zvratky a mnohé jiné pachy.
Stařec se tomu ovšem směje. Do jisté míry to také směšné je, jako každá škoda, která se stane někomu jinému. A tenhle stařec --- to přece nejsem já, já jsem dosud statný chlapec - alespoň z těch šesti, co nás zbylo po maturitě. Ale i tak se na to díváme s nutným nadhledem - co nám jiného konečně zbývá??
Dnes jsem se ale jaksi vzbudil. Může za to nedělní mfDnes, kde jsou dva krásné články, z nichž jeden musím coby prostý občan zmínit.
Je z pera našeho pana presidenta, který mě opět velmi poučil. Zabývá se paní Merkelovou a panem Sarkozym, kteří kuli pikle a kuli pikle ve snaze, zachránit Evropu. Děkoval jsem Bohu, že se těchto katastrofálních předpovědí nedočkám. Nejsem politik, proto mě nějaké jednotné daně nerozházejí, horší ovšem je, že my jsme téměř jediní, kteří z principu s ničím nesouhlasíme, aniž bychom ovšem přinesli nějaký positivní podnět. Proč tomu tak je? Proč nám nikdo nevěří? Proč nás kruci fix nenechají udělat pořádek v tom evropském ekonomickém chaosu, když se u nás ročně líhnou stovky nových ekonomických géniů, které se učí podle osnov, které již za totality u nás hlásal pan Profesor. Máme dobré lékaře? Ovšemže ano! Máme dobré vrcholové sportovce? Samozřejmě, dokonce ty nejlepší! A ekonomy? To je vrchol sám! Ti se líhli již za totality téměř ilegálně v tehdejším tzv. Prognostickém ústavu, kde se užívalo amerických poznatků, dovážených k nám těmi vrcholovými ekonomy. Samozřejmě, každý geniální člověk má svoje vrtochy - vzpomeňte na Einsteina, Beethovena či La Placeho a jiných. A co se našeho hradu týká - neměli jsme tu genia v osobě Rudolfa II? Ten se také obklopoval různými mágy a kouzelníky, kteří nebyli pochopeni jenom blázny, poblouzněnými, socany a kryptokomunisty! Ale jak na něho dnes vzpomínáme, přesto, že to byl Habsburk!
A proto jsem se vám, moji milí, musel svěřit se svými schizoidními stavy. Na jedné straně jsem rád, že toto pestré divadélko opouštím, na druhé straně jsem však zděšen, že se nedočkám dnů, kdy se naši přední přestavitelé prosadějí tak, aby je nejen Merkelová a Sarkozy, ale i Putin, Obama a jiní na kolenou prosili, prosím, zbavte nás toho chaosu!!

Pravdy našich školáčků

25. července 2011 v 12:03 | GSchwarz
Jak známo, máme všechno nejlepší, nejsme pouze světem dostatečně chápáni, jak je to u geniů běžné. Máme tedy samozřejmě také nejlepší děti a jejich výchovu a vzdělání. Však také, kdo si to může dovolit, dát děcko do nějaké speciální školy s drahým školným, protože genius potřebuje také přiměřené podněty a výchovu a rodiče musejí třeba utratit vytunelované penízky.
Výchova spočívá na několika charakterních a charakterových rysech, Musíš se umět prosadit za každou cenu. Proto musíš mít vždy pravdu pravdoucí, i kdybys diskutoval s Einsteinem. Musíš ho přesvědčit, že máš ty pravdu, i kdybys sám o tom nebyl přesvědčen.
Rodina k tomu připívá tím, že dítě vozí po drahých zájezdech po celém světě, odkud si dědic vozí vědomosti typu: byl jsem v místě, kde byl při souboji zabit Puškin. Jo, kdo byl Puškin, to není důležité. Hlavní je to, že jsem byl v místě, kde podlehl zranění nějaký Puškin. Proč a zač? To bych se musel podívat na internet, takhle to přece nemohu vědět, při tom všem, co se musím naučit. A když bych to nevěděl, nic se nestane, moji rodičové platí tučné školné, z čeho také živí množství snad kvalitních profesorů. Kdyby mě vyhodili, přišli by o část platu, tak proč by to dělali?? Snazší je tvářit se, jakoby nový Mendělejev byl právě indisponován a dát mu jedničku. Stejně by si ji nakonec vytrucoval!
Ty děti za to nemohou. Jsou obrazem společnosti, ve které žijí a pohybují se, kde se každý z nich musí realizovat. Zajímavé je, že velká většina těchto, často skutečně chytrých dětí, lže. A odkud to mají?? - No samozřejmě z prostředí, ve kterém žijí, tj.. rovným dílem rodina a škola. Musí chodit na tenis a golf, aby byly in, místo aby chodily, jak tomu bylo před šedesáti lety do skautu, kde se jim vpravovalo, že lež je součástí špatných lidských vlastností, že "má krátké nohy" a že jen slaboch lže.
Minulý týden jsem prožil jedno odpoledne s takovým typickým dnešním školákem, diskutujícím se svým dědečkem. Zevnějšek OK, gentleman na první pohled, co do oblečení i chování. Ale pozor, již záhy mi byla nápadná přílišná sebedůvěra, přecházející v nepřehlédnutelnou přidrzlost. Nebudu zde uvádět všechny detaily, které vyplnily celé odpoledne, zmíním jen jeden typický příklad. Nejsmutnější na tom bylo, že to dítě mělo zdravé jádro a že veškeré rysy zkaženosti byly do něho importovány, opět hlavně výchovou v rodině a škole, kde se přece musel bez ohledu na vnitřní kvality prosadit za každou cenu - taková byla vůle otce.
Hned v prvních minutách setkání "sprdnul" školáček svého dědu, proč nemá zapojený počítač, když on chce surfovat po internetu. Dále se mu nelíbilo, že polohluchý a poloslepý děda má zapnuty obslužné zvukové signály, aby se vyvaroval alespoň těch hlavních chyb. Pak už to šlo ráz na ráz. "Dědo, proč jsou malí lidé oproti velkým tak agresivní?", zněla jedna z jeho zajímavých otázek. "Jak jsi na to přišel, chlapče" se otázal děda ne, že by s tvrzením školáka nesouhlasil, spíše z metodických důvodů, jak na to náš myslitel přišel. "No, přece ten, no jak se jmenuje, , letos jsem byl v jeho rodném domě!" "Myslíš snad Napoleona?" utrousil nesměle děda, protože věděl,že rodinka strávila jednu ze svých letošních dovolených na Korsice. "No jak se jmenovalo to město nebo ostrov, to já nevím, ale viděl jsem postel, ke se narodil!" "To je opravdu hezké, že jsi tam byl, vnuku, ale řekni mi, kdo to ten Napoleon vůbec byl?" "No, no přece nějaký vedoucí!" Děda na to již poněkud unaveně: "Říkáš vedoucí, to může být, ale čeho vedoucí, nějakého supermarketu?" V tomto duchu pokračovala diskuze až do úplného vyčerpání, samozřejmě dědy starého.
Nejpádnějším argumentem mladého diskutéra bylo jeho neustálého přesvědčování, že pravdu má on, protože byl přece ne přímo u porodu Bonaparta, ale alespoň v místnosti, kde porod probíhal. A Hitler byl také malý - to bylo jediné, co věděl o Hitlerovi. Fakt, že Vůdce byl na svou dobu středního vzrůstu však nepřijal - pravdu měl on, přestože děda byl pamětník.
Tak pozor vy starší a staří, přehodnoťte metody svého myšlení a uvažování. Vy jste již sice bez ambicí, avšak dbejte, aby z vašeho vnuka něco bylo! A k tomu je třeba úplně jiných výchovných metod, než tomu bylo za vašeho mládí. Vše je relativnější, pravda, svoboda, spravedlnost! Jsou to pojmy, jejichž význam je zcela jiný, než ty, které vám byly před mnoha desetiletími vtloukány do hlav. A morálka, co to vůbec je? To je jen pokrytectví, za které se halila měšťácká společnost. Pravda a významy se neodhalují konkrétní diskuzí, ale hlasitým diktátem, překřikováním a dehonestaci protivníka. Dědové, jděte proto do parku a dejte si tam šlofík, každopádně nekažte vašimi "pravdami" novou mládež, která to chce dotáhnout jinam, než se domníváte a jejíž jediná hodnota jsou peníze a majetek.
Tak pozor, máte velkou zodpovědnost ….!

Život bystrého Pepana v současném marasmu

7. července 2011 v 15:41 | GSchwarz
Pepan je moderní bystrý žák 1. třídy základní školy z rodiny intelektuálů, vychovaný nikoliv pohádkami Ferdy Mravence nebo Božky Němcové, ale internetem a počítačovou realitou. Pochopitelně má také příslušné sebevědomí a domnívá se, že všemu rozumí, vše ví. Nerozumí si jenom se starší a starou generací, která ho chce stále poučovat, ačkoliv se narodila již ve středověku, čemuž odpovídají i její názory. Jediný tvor, kterému důvěřuje, je jeho tatík, který ho učí způsobům, aby to v dnešní společnosti někam dotáhl a nevstoupil třeba do té nesprávné mafie. Uznává jedinou autoritu a tou je on sám. Chtěl bych mít takového synka, neboť jen tvor jeho vlastností je schopen se v dnešním světě uplatnit.
Znám ho, protože mi ho svým referátem přiblížila pracovní kolegyně jeho taťky, která je zástupkyně šéfredaktora jednoho našeho význačného deníku. Přes svoji vysokou funkci však podle jejich názorů na zmiňovaného Pepana soudím, že to musí být mladá, nezkušená slepička s absolutně nesprávnou výchovou, nesoucí stopy bývalých totalit.
Uvedu důvody svého tvrzení: paní redaktorka je toho názoru, že před dnešní mládeži je nutné utajovat, nebo vědomě mylně interpretovat některé události naší současné politiky a to proto, aby nebyl narušen jejich zdravý mravní vývoj. Zajímavý je názor paní redaktorky, jak by se mělo reagovat na poznámku našeho Pepana, který po radostném návratu ze školy jen tak mimochodem utrousil, že v jejich škole pan prezident nebyl. Zapomněl si tam totiž včera propisku a dnes ji tam v pořádku našel. Rozumný rodič by byl rád, že Pepan nedonesl vzhledem k jeho prostořekosti poznámku a upřímně by se tomu zasmál. Naše paní redaktorka má však hluboce zakořeněny socialistické výchovné principy dvojí výchovy a tím i dvojího chování dětí, jinak ve škole, jinak ve vlastní rodině. Aby neutrpěla bezúhonnost pana prezidenta, považuje paní redaktorka za správné, převést nectnost na ctnost. Na Pepanovu přidrzlost by podle paní redaktorky měla následovat reakce: "vidíš Pepo, jaký má pan prezident šťastný výraz radosti i z obyčejné propisky, zatím co ty si ničeho nevážíš"! Zasloužila by se tak nejen o posílení výjimečné osobnosti našeho pana presidenta, navíc by však udělala ze svého Pepana hajzlíka, který demagogticky operuje českými rudimentárními vlastnostmi, z nichž nejhorší je závist, v tomto případě dokonce vůči panu prezidentovi, který to na rozdíl od Pepana již někam dotáhnul.
Kromě jiného pak paní redaktorka ve svém referátu kritizuje pravdivé, věcné názory Pepana na štěnici v ložnici paní Kočí (proč právě v ložnici?), kdy Pepan věcně analyzuje získaná fakta (aby ne, Pepan je přece stále on-line). Paní redaktorka se dále zesměšňuje, když předstírá, že považuje odposlouchací štěnici za parazita z rodu polokřídlného hmyzu, čímž ztrácí poslední respekt, který Pepan ještě vůči "té slepici" má. To jsou jen charakterické případy, jakých je v článku plno. Nedovedu si představit, jak takovými názory chce vychovávat Pepany ke skutečným osobnostem, majícím kromě jiného také určitou dávku sebeodvahy, když logicky rozebírají jednání a konání našich celebrit.
Paní redaktorka jistě nemá osobní zkušenosti, ale mohla být poučena o obtížích výchovy dětí v době nacistické okupace a později ruského komunismu. Tehdy nešlo o uchování glorioly mocných, šlo o přežití vlastních rodin nebo i celých obcí (Lidice, Ležáky). Doma se každý večer poslouchal Londýn. Před tím se musely namontovat primitivní střední vlny, přes den pečlivě ukryté. Mladá generace si neumí představit, že po atentátu na protektora Heydricha chodila po domech policie a gestapo, aby individuálně vyslýchala každého člena domácnosti, včetně školou povinných dětí. Víte co by se stalo, kdyby mladý Pepan začal vykládat své rozumy a názory s pevným přesvědčením, že se mu nemůže přece nic stát, protože mluví pravdu a ta přece vítězí? Na druhé straně hrozilo nebezpečí, že Pepan byl sice rozumný a diferencoval rodinou výchovu od školní, doma však vykládal, že ti náckové nejsou tak zlí, jak rodiče vykládají, protože dnes byl u nich ve škole nějaký raněný oficír z fronty a vykládal jim zajímavé věci sice lámanou češtinou, ale česky. Docela rozumě si s ním děti popovídaly. Naopak co říkal o ruských zajatcích, bylo hrozné a měl i fotky, které to dokazovaly. Takový Pepan, který dnes může svoje pošetilosti beztrestně vykládat, byl tehdy pro celou rodinu smrtelný a komunikace s ním byla rovněž velmi obtížná. Stačilo také, aby se ve škole pochlubil, že děda včera nakoupil na černo mouku a bez problémů ji pronesl nádražní policejní kontrolou.
Nemenší byla dualita chování ve škole a rodině za komunismu. Proto ať nadáváme na dnešní dobu sebevíc, můžeme vychovávat naše děti v pravdě, která je stejná v rodině, škole i ostatních institucích. V dnešní společnosti je sice mnoho mravních chyb, jako je nedostatek pokory, mezigenerační nenávist, závist, kastovnictví, nicméně každý člen společnosti může mluvit stejným jazykem ať je to doma, ve škole, v zaměstnání a jinde. Záleží jen na charakteru, kterého však je dnes bohužel mnohem méně, než tomu bylo za totalitních režimů.
A naše paní redaktorka ať se nezlobí, avšak ničemu se nenaučila a nic nepochopila. Představuje jakýsi rudiment minulosti, kterých máme u nás ještě mnoho a bude trvat desítky let, než všechny ty zvrácené názory vyhubíme.

Formule 1 a její TV komentáře

26. června 2011 v 10:58 | GSchwarz
Dostatek objektivních informací je podmínkou profesionálních komentářů a to nejen ve sportu. Nesplnění této podmínky vede k pouhým, většinou zaujatým bla-bla neschopného redaktora nebo komentátora nějaké často finančně náročné akce, placené většinou námi, daňovými poplatníky. Kromě toho se při tom ohlupuje i myšlení naší sportovní veřejnosti.
Musíme si to nechat líbit? V současnosti zřejmě asi ano! Charakteristické jsou komentáře závodů formule 1, které se u nás přenášejí televizí posledních několik let, ačkoliv v zahraničních televizních programech a sportovním tisku dominují již více desetiletí.
Téměř všichni naši komentátoři formule1 (až na vzácné výjimky, které však jsou spíše jen poradci {pan Turek}) postrádají základní informace, protože jejich zdroje se neliší podstatně od informací zahraničního laika. To však zdaleka nestačí k profesionálním komentářům. Naši komentátoři nemají informace z padoků, nezasvěceně komentují nebo i nekomentují stav techniky nebo myšlenky odborníků, jako je N. Lauda apod., které interpretují zcela zkresleně, zřejmě také z nedostatku nezbytné úrovně znalosti cizího jazyka. Abych byl konkrétní, český divák se např. nikdy nedoví obsah hovorů mezi jezdcem a jeho vedením stáje, jak je tomu např. u německých stanic (RTL, Eurosport atd.). Adrenalinové situace na obrazovce komentátor jakoby ignoroval a místo toho vypráví o smlouvách jezdců nebo jiných sem v daném okamžiku nepatřících faktech, které předem vyčetl, aby jimi vyplnil aktuální dění na trati. V zahraničí komentují TV přenosy skuteční odborníci, často bývalí aktivní sportovci.
Snad proto, že to odpovídá i charakteristice české mentality, máme i svoje "svaté" a "zatracence". K těm svatým patří již několik let Michael Schumacher, který je stále glorifikován a téměř nejlépe placen, ačkoliv ve dvou letech svého "znovuzrození" neukázal vůbec nic, až na aroganci ke svému úspěšnějšímu stájovému kolegovi N. Rosbergovi, nemluvě o tom, že v jednom letošním závodě mohl zabít svého bývalého kolegu Barrichella, kterému vděčí za mnohá vítězství u Ferrari. V rámci spravedlnosti je nutné vzpomenout nesčetných podrazů, které absolvoval v době své největší slávy, kdy najel na pozdějšího mistra světa Hilla, aby mu zabránil zisku dalších bodů, nebo jeho "parkování" na nejužším místě dráhy v Monte Carlu, aby tak pro změnu uškodil F. Alonzovi. Jen málo současných úspěšných jezdců formule 1 nevidí rudě při vyslovení jména Schumacher, včetně současného mistra světa, Němce S. Vettela, kterému když může, vnutí se do objektivu, aby tak vzbudil dojem učitele.
Avšak také jiní špičkoví jezdci nejsou "beránci". Sám mistr světa S. Vettel najel z boku při "šíleném" a "sebevražedném" předjíždění do svého stájového kolegy Webbra, čímž byl pro ně oba závod ukončen. Prostě, jak říkají latiníci: quod licet Jovi, non licet bovi - což stručně znamená: co je povoleno tomu, není povoleno onomu! A´propos - Schumiho nemá rád téměř nikdo, už vůbec ne Fernando Alonzo, který na něho má nezapomenutelné vzpomínky ze společného působení u Ferrari.
Nevím proč, ale kritika jednotlivých jezdců od českých komentátorů je vždy buď positivně nebo negativně neobjektivní a stranická. Schumacherovi se odpouští jeho krajně nekolegiálního jednání vůči svým kontrahentům - zejména Barrichellovi a svému stájovému kolegovi Nico Rosbergovi, který je mnohem úspěšnější a má příliš dobré vychování, aby Schumachera mediálně dehonestoval.
Nechci se klonit k té ani oné straně, avšak jsem pevně přesvědčen, že celá formule1 bez Hamiltona by byla strašně fádní. Hamilton je jeden z mála jezdců, kteří přinášejí do závodu kromě jezdeckého umění i napětí, odvahu a dravost. To ocenil i jinak velmi přísný Bernie Ecclestone. Je rovněž zajímavé, že si nikdo z postižených kolegů na Hamiltona nestěžuje, stačila jim omluva za agresivní jízdu.
Konečně, co bychom jako Češi dali za takového Lewise, když máme "hvězdy" jako je často havarující a vcelku neúspěšný Jan Král, nebo dysplastický Tomi Enge. Napětí, které formule 1 poskytuje, vplývá ze závodění v jakýchkoliv podmínkách a ne v ježdění jednoho za druhým, jak tomu bývá nejen u výjezdu safety car.

Krevní průjem – cesta k nesmrtelnosti

1. června 2011 v 11:51 | GSchwarz
Už tu máme zase reklamní trhák - okurkový průjem. Na jedné straně naivní - plně bych podpořil pracovníky španělského ministerstva zemědělství a najedl se s nimi před TV kamerami neoloupaných okurek. Na druhé straně nebezpečný - ukazuje, jak úplná blbost může aktivovat davové šílenství inteligentního národa. Kdo na to doplatí? Především pěstitelé zeleniny, zejména okurek ve Španělsku. Je to de facto mezinárodní konflikt, zasahující hluboce do sociální sféry nejen výrobců zeleniny, ale i obchodníků a jiných složek prodejního řetězce. Předpokladem je tupost davu, jak už to viděl pan Goebbels. Přitom to není první útok na prostého člověka. Měli jsme tu již řadu jiných, vzpomeňme např. na antracitové spóry, ptačí chřipku, nemoc šílených krav a jiné, po kterých dnes ani pes neštěkne. Proč taky? Ne, že by se už nevyskytovaly, ale splnily svůj propagandistický cíl, tak co s tím?! Dnes by stačilo, aby si člověk nalezl např. antrax na internetu. Dozvěděl by se, že spóry obecně jsou pouze přenosovou fází a že vlastní antrax potřebuje ke svému rozvinutí teplé a vlhké prostředí, jaké je zejména v koželužnách. Baťa, který měl vlastní koželužny ve Zlíně, měl u svých dělníků ročně vždy několik takových případů. Nejhorší na celé věci je, že člověk je nepoučitelný. Již v padesátých letech nám komunisté vykládali, že Američané používají v Korejské válce bakteriologické zbraně, které spočívaly v tom, že v bombách se údajně nacházely morem nakažené krysy. Nikdo již nepřihlédl ke skutečnosti, že taková krysa musí žít v odpovídajících podmínkách a vhodném prostředí, zejména špíně a zbytcích potravy. Již v dějepise jsme se jako děti učily, že nejúčinnější zbraní v morových epidemiích bylo stěhování šlechty do venkovních, přírodních sídel, kde nebyly podmínky pro šíření moru.
Tak to vypadá v době globalizace, kdy plutokratická mafie chce rychle zbohatnout. Stačí jí k tomu jen lidská hloupost. Ale kdo to všechno platí? Samozřejmě, že daňoví poplatníci.
Proto se třes, lide český, až budeš mít řidší stolici a po důkladné observaci v ní najdeš proužek krve. Jsi povinen to okamžitě nahlásit a staneš se nesmrtelný. Přijede totiž policie, hygiena se zakuklenci, sanitní služba se službou rychlé pomoci a bedlivě rozeberou obsah Tvé mísy a obsah Tvého střeva. Zavřou Tě do izolace a objevíš se v bulváru mezi celebritami. Budou o Tobě rozhlasové i televizní relace, občanské diskuze a staneš se trvalým článkem našich dějin. Staneš se prostě nesmrtelným českým vlastencem!

Totalita a její dobrodějové

26. května 2011 v 12:41 | GSchwarz
Je nesporné, že za totality byli někteří lidé, kteří se netajili svými nekonvenčními názory na režim, proti němu však otevřeně nevystupovali. Na druhé straně jim byla poskytnuta možnost pracovat a růst na odborném poli, ovšem za předpokladu, že práci odváděli nějakým bonzům, kteří buď byli neschopní nebo častěji vystupovali v roli otrokářů, žili si spokojeným životem a nechali za sebe pracovat ty více či méně anonymní odborníky. K těm jsem patřil i já. Nevím, zda mám říci bohudík nebo bohužel.
Jeden můj velice dobrý, schopný a vlivný "kmotr" se mě jednou zeptal, kolik mám peněz na splnění celostátního výzkumu, který jsem tehdy vedl. Byl velmi překvapen mou odpovědí, že nejen že se prostředky na výzkum skládají převážně z darů sponzorů, ze kterých můj mateřský ústav ještě "uštípne" na tzv. provoz, ale jakožto zaměstnanec ministerstva zdravotnictví (ze školství jsem již v roce 1958 byl prověrkou exkomunikován), neberu ani žádné odměny, i když byl výsledek výzkumu zařazen mezi ty nejúspěšnější, tehdy označované jako "A". Když jsem za několik desetiletí odcházel do důchodu, byť ověnčen tituly, měl jsem základní plat staršího sekundáře, ovšem bez příslušných přesčasů a odměn za služby a příslužby, které každému jinému sekundáři až zdvojnásobovaly základní plat.
Proč jsem to dělal? Odpověď je nasnadě. Jako mladý neperspektivní, ale pilný a snaživý nestraník jsem nemohl pracovat ve Fakultní nemocnici, ani jinde v Brně, ale byl jsem tehdejším šéfem vyhošťován do malé nemocničky na patologii, kde jsem musel skončil jako psychopat a těžký alkoholik. Nota bene jsem měl v Brně svoji rodinu, včetně otce, matky a tchýně, kteří byli nejen staří, ale prodělanými totalitami zničeni na těle i duchu.
Tehdy za mnou přišel jistý vlivný komunista, budoucí přednosta kliniky a nabídl mi práci podle mých představ, které mu byly známy a také mu vyhovovaly. Současně mi sdělil, že jedinou podmínkou je, že se nikdy nebudu ucházet o žádnou vedoucí funkci na dotyčném pracovišti. Určili jsme si zkušební dobu, protože nic jiného mi nezbývalo. Na novém pracovišti jsem neměl na růžích ustláno, protože mnozí ze spolupracovníků patřili mezi ty zmíněné "bonzi" a to i nestraníci. Byl jsem pro ně potenciálním konkurentem a to nebylo příjemné. Pro mne však bylo hlavní, že šéf plnil svoje sliby, klinika se vědecky vzmáhala, jezdilo k nám hodně lidí nejen z Východu, ale i Západu. Dostal jsem i několik lukrativních zahraničních nabídek, ale zaměstnavatel mě neuvolnil a emigrovat jsem vzhledem k odpovědnosti k rodině nechtěl.
Ovšem každá pohádka má svůj konec. Můj šéf odešel za lepší prací do NDR a já zůstal nenáviděným pohrobkem. Místo přednosty získal člověk, kupodivu nestraník, který měl sice encyklopedickou paměť, ale zcela mu scházela invence. Jako "dvojka" bychom mohli být nesmírně plodní, ale o to pan šéf, říkejme mu X, neměl zájem. Další nezbytné kvalifikace jsem získal proti jeho vůli, protože chtěl mít stále tupého, na jeho libovůli závislého otroka. A tak jsem získal mnohé kvalifikační a vědecké hodnosti na jiných universitách.
K mým povinnostem patřila rovněž funkce experta pro jistá onemocnění, kde jsem legálně, rozhodnutím mnoha lékařských společností, zastupoval naši republiku. Dvakrát ročně jsem za tímto účelem vyjížděl na expertní komise do různých západoevropských států. Vše se vyvíjelo z počátku neuvěřitelně lehce, což jsem přičítal tomu, že zmíněné akce šly přes ministerstvo Zdravotnictví a ne Školství. Na ministerstvu jsem se stýkal s komunikativním úředníkem a pravidelně jsem vyjížděl s jedním lékařem z Prahy, jehož manželka byla v diplomatických službách a proto jsem usuzoval, že vše probíhá tak hladce. Kolega byl opravdu na úrovni, odborně i společensky. Ovládal základní evropské jazyky a nikdy jsem si s ním nepřipadal jako "zulukafr" z Východu. Zejména jeho aktivitou jsme pronikli záhy i do soukromého života našich zahraničních kolegů a byli jsme zváni na večeře, soukromé oslavy a jiné akce.
Pracovní efekt byl ohromný, přes tehdy ještě u nás vzácné počítače jsme se dostali do světové odborné literatury. Takže jsem vždy nejen pro sebe, ale zejména kolegy, dovezl kompletní summary odborných článků, které jsme potřebovali.
Můj sympatický pražský protějšek se mi však během doby postupně odcizoval. Ztrácel zájem o odbornou část, kterou nahrazoval "organizační činností". Také jsme na jeho neodůvodněný návrh přestali jezdit jedním autem, čímž se výdaje podstatně zvýšily, což mu zřejmě nevadilo. Doma při osobních debatách s panem ing. Růžičkou, pracovníkem StB, který mě pravidelně druhý den po návratu navštěvoval, jsem byl dotazován na věci, které mu někdo musel říci, např. jméno ředitele jedné knihovny, kam jsem chodil pracovat na PC. Byl to starší maďarský emigrant, se kterým jsem se běžně bavil, protože mi poskytl nehonorované odborné možnosti.
Postupně se do expertní práce zapojoval můj šéf X, který neměl k danému tématu co říci a oficiálně nebyl zván. ačkoliv nakonec akceptován, což byla rovněž práce mého pražského "bezúhonného" kolegy. Jednou jsem přistihl svého šéfa v hotelovém pokoji, jak se důkladně probírá v mém kufru. Na dotaz, co tam hledá, mi klidně sdělil, že si kufry spletl. Postupně po letech se zhoršovaly možnosti mého výjezdu a věc dospěla tak daleko,že moji dva kolegové zcela neočekávaně navrhli společnosti moje vyloučení z komise expertů, bez udání konkrétních důvodů. Byl jsem mile překvapen reakcí zejména podstatně mladších zahraničních expertů, kteří se jednoznačně postavili za mě s prohlášením, že nestrpí, aby do práce komise byly zaváděny komunistické manýry.
Pochopitelně mě to znechucovalo, styděl jsem se za naše jednání a protože se přiblížil listopad 1989, přestával jsem mít o zahraniční práci komise zájem. Společnost pak zakrátko přestala existovat a to nejen vlivem politických událostí.
Velkým překvapení pro mne bylo zjištění, že pražský kolega, který po roce 1989 získal vedoucí funkci v Praze, byl agentem StB pod evid. číslem 8475 a krycím jménem Andrej! Podle styků, chování a pozice mého šéfa nezbývá mi než předpokládat, že i on byl v této sféře činný. Týdně trávil večery s StB pracovníkem, odpovídajícímu za činnost našeho zařízení. A proč by v mé nepřítomnosti se nedůstojně probíral mými svršky, kdyby k tomu neměl hlubší důvod.
Oba měli společnou morální depravaci a co se budoucnosti týká, jistě by měli dnes vysoké odborně-politické funkce, pakliže by se neucházeli o zasloužilé pracovníky tzv. třetího odboje. Jeden z nich ale mezitím těžce onemocněl, druhý zemřel. Zlost mám ale hlavně na sebe: jak jsem mohl být tak naivní a věřit v čestné hodnoty našich intelektuálů, i když to ani jeden z nich neměl zapotřebí!

Český důchodce a konečné řešení

20. května 2011 v 14:26 | GSchwarz
Český důchodce je pandemický parazit z dob totalit, který nejprve sloužil nacistickému režimu, aby poté u nás vytvořil komunismus. Nyní stár a většinou nemocný se nechá vydržovat kapitalistickým státem (proti němuž bojoval). Je to převážně nastupující mládež, často vnuci, od kterých se vyžaduje, aby na seniory pracovali a živili je, zatím co by měli nahrazovat škody, které této krásné zemi jejich předkové napáchali. Ale nejen živit, oni chtějí také bydlet ve svých panelákových rezidencích, chtějí drahé léky, dovolené, teplo domovů a spotřební zboží, které za celý svůj život neviděli! Tak mi řekněte proč?
Jo, to např. v Německu, tam si důchodci žijí ve svých chaloupkách, tráví své dny klábosením a kafíčkařením na sluncem rozpálených balkóncích s převislými, pestrobarevnými muškáty pod markýzami nebo velkými slunečníky. Jo, tam holt neměli komunismus, dnešní dědci si ho nevytvořili a proto si užívají. Aby ušetřili, tráví zimu někde na ostrovech v teplomilných krajinách a i létě jezdí po světě a nosí i nám svoje zvonící money, money.
Ale s tím musí být konec, v tom nelze pokračovat, to je nutné eliminovat. Proto i ta nová důchodová reforma. Zcela s tím souhlasím! Abychom se zachránili a v našem blahobytu kompenzovali narůstající dlouhověkost, měli bychom pracovat až do úmoru, řekněme pro začátek tak do 95 let. pak by podstatně ubylo seniorů a dalo by se něco dělat. Ovšem abychom to uskutečnili, máme málo schopných lidí na příslušných místech. Jo, kdybychom tak měli více Kalousků, Vondrů, Parkanových, Kočích a jiných čestných lidí, to by bylo "jiný kafe". Takhle ani nemáme, koho volit.
Placení důchodového pojištěni je bez účinku. Těžko se platí nezaměstnanému pantátovi, který šetřil na kondomech a nadělal si tři děti, aby ještě šetřil na imaginární věk, kterého se nakonec ani nedožije.
Jedna z možných reforem konečného řešení, které k důchodcům přistupuje hluboce lidsky, s výrazným sociálním cítěním, je následující.
Reforma vypadá sice nezvykle, ale zamyslete se chvíli nad ní a uznáte, že by naráz byl problém setřen ze stolu. Samozřejmě by se netýkala lidí, kteří mají zásluhy o stát a nazývají se běžně Celebritami, nebo podle některých politiků Korupčníky.
Navrhuji uspořádat velké výlety koncentrovaných důchodců, nejlépe na lodi, protože ta jede pomalu, je poměrně laciná a na palubě se přitom užije spousta legrace. Víte, jak takový děda se stařenkou si vehementně skočí do kolečka při pořádné muzice, třeba takové Moravance. Na lodi by se k hudbě zdarma hojně konzumoval alkohol a moravské klobásky, které Pražáci moc rádi nemají, ale když je to zadarmo …. Někde na konci splavného vodního toku by se "lonťáci" vylodili a šli by, nebo by byli odneseni (podle potřeby a stavu) do velkých srubových ubytoven. Zde by byla ustlána lůžka, pokud možno hustě při sobě, na která by jídlem, alkoholem a tancem unavení senioři ulehli a jak by se ozvalo první chrápání, pustil by se tam nějaký pro širší veřejnost neškodný plyn, takže by nebylo důchodce, včetně invalidních, který by šťastně navěky neusnul.
Ne, nepovažujte to za vtip, myslím to smrtelně vážně a byl by to špatný vtip, tuze špatný. Vždy mě dohání k slzám, když vidím děti, jak si nahé hrají s mýdlíčky před dveřmi plynové komory. Ty děti jsou jistě po velkých strastech stále šťastné, vesele skotačí a radují se, že se konečně budou moci umýt, s čímž jsou spjaty jistě i jiné optimistické myšlenky. Poznaly teprve hrůzu, jakmile se dveře otevřely a ony vstoupily do komor. Ta hrůza byť byla nepředstavitelná, trvala jen několik vteřin. Nebylo to však nakonec lidštější, než nechat je pomalu zemřít hladem a špínou v ghettu? Vím, že to jsou těžko srovnatelné otázky, ale když se člověk trochu soustředí a uvažuje, chtěl by zemřít asi tou první smrtí. Ty stávající "Altersheimy"nejsou přece pro inteligentního člověka ničím jiným, než formou ghetta.
To je jen téma k úvaze, žádná "švanda", jak by se na první pohled zdálo, nýbrž holá realita budoucnosti. Představte si třeba důchodce se středním důchodem v době, až přistoupíme na EUR. Přepočet měn bude směšný, ceny včetně inflace stoupnou a důsledek si pak každý může domyslet sám …….
DOSLOV: Autor prohlašuje, že pokud by zmíněný návrh konečného řešení někomu něco připomínal, jde o shodu čistě náhodnou!

Velká radost v životě starce

16. května 2011 v 14:26 | GSchwarz
Ano, i to se stává. Léta žiji v jednom pokoji se spuštěnými žaluziemi a zabývám se filozofii, internetem a čím dál tím méně televizí. Internet používám téměř výhradně k získání informací, tlachy mě stejně jako okolní bulvár nezajímají. Již mnohé přátele jsem pozbyl, protože nesnesli se mnou sdílet několik hodin v zatemnělém pokoji, když venku krásně svítilo slunko. Důvodem mého způsobu života bylo, že jakýkoliv pohyb vzbudil u mne těžkou dýchavičnost s bolestivostí zad a břišního svalstva. Smířil jsem se s tím zejména proto, že mám konsolidovaný, krásný domov s dvěma milovanými bytostmi, partnerkou a fenkou Bety. V tmavém pokoji jsem cítil více soukromí a schopnosti soustředění.
Přes noc je ale všechno jinak. Dostanu se ven, chodíme na procházky, očekávám partnerku s nákupem, dívám se na klíčící květiny, jarní krajinu, bizarní obrazy mraků na obloze a to s radostí a zalíbením. Důvodem tohoto zázraku je invalidní skútr, který mi moje partnerka koupila, protože ona všechno ví, skoro tak jak náš pan prezident, všechno vyřeší a mne vždy potěší. Když jde z práce, očekávám ji s Bety na zastávce "šaliny", předám jí Betynku a převezmu těžkou tašku s nákupem. Pak jdeme ještě na krátkou procházku, abychom vyvenčili fenku a teprve pak se vracím do svého pokoje, kde jsem však již odhrnul některé závěsy, aby mohlo vnikat oknem více světla a zejména svit slunka.
To všechno lze docílit jedním velkorysým darem, který nakonec obšťastnil nás oba, pardon - nás všechny tři. A pak že stáří již nic nepotřebuje a že mu nelze udělat žádnou radost!

Náš pes a já

10. května 2011 v 15:12 | GSchwarz
Jako starý a nemocný člověk mám velice omezený rádius nejen fysického pohybu, ale v jistém slova smyslu i "pohybu" duševního. Stýkám se s chytrými lidmi, avšak jen virtuálně přes PC si vyměňujeme názory a postoje. Je to skutečně styk virtuální, který má sice obsah, ale výrazně mu chybí forma kontaktu. Chybí mi stisk ruky, pohled do očí, tělní mluva a spousta jiných faktorů, které dokreslují povahu a charakter jedince. Ne, nestěžuji si, byl by to výraz toho nejhoršího nevděku. Děkuji Pánu a Prozřetelnosti, že jsem se na stará kolena dočkal počítače se všemi jeho možnostmi a dal mi sílu, abych je přes své neduhy zvládnul.
I když jsem virtuálně obklopen schopnými lidmi, od kterých se stále mám co učit, ve skutečnosti jsem opuštěn. Schází mi city a projevy obdivu i zatracení, prostě to, jak to mezi lidmi skutečně chodí. Nemám moc možností nejen na projevy lásky a důvěry, ale i na zatracování. Prostě nemám ani ten pravý, nefalšovaný vztek, který k běžnému životu patří. Správně je tento stav označován za civilizační chorobu stáří a zde nepomáhá žádná technika a elektronika.
Přesto všechno se však plným právem označuji za šťastného člověka. Přes svoji nepřízeň mi stáří věnovalo něco, co činí těžký život nemocného a bezmocného člověka cenným. A tím štěstím je milující prostředí, životní partner a společný pes. Oba tito živočichové mi činí život ještě hodnotný a naplněný, i když každý z nich jiným specifickým způsobem.
Svůj partnerský vztah zde nebudu komentovat, protože jde skutečně pouze o osobní záležitost. Svůj vztah ke psu zde popíši jen proto, že v lidské megalomanií jde o tvora méněcenného, "věc zvláštní povahy" - viz státní správa, nebo "méněcenného živočichy bez duše a rozumu", kterému zůstávají trvale uzavřeny brány "ráje" - viz označení církve katolické. Bože, jaká to slepota, hloupost a duševní prázdnota. Jaký to hříšný lidský absolutismus vůči přírodě!
Náš pes, kterého jsem již na svém blogu představil, je nyní osmiměsíční čistokrevný boloňský bišonek, neobyčejně čilý a bystrý. Kdesi jsem četl, že se inteligence psa měří podle počtu příkazů a pokynů, které plní. V každém případě neexistuje věc nebo pojem, kterému by naše Bety nerozuměla. Vypracovala si vlastní denní řád, podle kterého se i při své živosti důsledně řídí. Po šesté přichází potichu do mého pokoje a když ještě spím, lehne si k posteli na moje střevíce. Úderem půl sedmé je konec lelkování. Vyskočí na postel a ulehne k mému polštáři, tète a tète a za diskrétního vrnění se jme svým neobyčejně dlouhým a hladným jazykem olizovat mé čelo a přilehlou tvář. Otevřu-li oči a otočím hlavu směrem k ní, dlouho a vytrvale se mi zadívá do očí s charakteristickým mírným úklonem hlavy, vyjadřujícím jistou převahu, ale i porozumění. Bety vždy ví, co chce a jak lze charakteristickými ženskými projevy svoji vůli prosadit. Vím, že musím vstát a oblékat se. Při cestě do koupelny jde se mnou a trpělivě čeká, až se vrátím do ložnice. Pak opět skočí do postele, ulehne s hlavou na svých ťapkách, přesahujících okraj pelesti. Vytrvale se dívá na předmět mé činnosti. Je-li spokojená, vyjádří do oblíznutím přístupné oblasti mého těla.
A v těchto chvílích probíhá hlasitá konverzace mezi námi, přičemž ať mě kdokoliv považuje za blázna, poznám z jejich očí, pohybů hlavy a jiných známek tělové komunikace, zda mi rozumí a co si o tom všem myslí. Věřím v objektivní realitu, jak mě život naučil, a proto si své výchovné lekce ověřuji. Betynka s oblibou kousala do brýlí a per, které si vždy pomocí židle opatřila z našeho pracovního stolu. Rozkousaná je pak schovávala ve svých neuvěřitelných skrýších. Jednou jsem jí vykládal, že není možné ničit užitečné a drahé předměty, přičemž jsem před jejím sledujícím zrakem pohyboval propiskami a brýlemi. Byl jsem přesvědčen, hlavně podle jejích pohybů hlavy a očí, jakož i výrazu ve tváři o naší dokonalé duševní komunikaci. Pak jsem věci jako omylem zapomenul na okraji postele, blízko jejího čumáčku a odklonil jsem se. Betyna věci očuchala a čumáčkem je postrčila pryč, ale žádné okusování se nekonalo. Pak jsem opakovaně pohodil věci po zemi, ale od té doby nechávala jak péra tak i brýle na pokoji. Když jsem si jednou odložil brýle na frekventované schodiště, vzala je jemně do tlamičky a odnesla je na bezpečné místo, aniž by je jakýmkoliv způsobem destruovala. Vždy, když jdu ráno ze schodů, čeká na mě a doprovází mě až dolů v ujištění, že se nic nepřihodilo. Jednou jsem uklouzl a spadnul. Okamžitě se ke mně vrhla a olizovala mi ruce, nohy, čelo a tvář, prostě člověk by se nemohl chovat starostlivěji a ohleduplněji. Jinak je ale hravá, hází si sama balónek do vzduchu, který pak ve skoku chytá. Její energie je neomezená a někdy i poněkud nezkrotitelná. Když usednu se svojí partnerkou na pohovku, vždy ulehne mezi námi a hlavou, packami a jinými projevy nám střídavě dokazuje svoji náklonnost. A to je jen zlomek společných prožitků jak doma, tak i na zahradě.
"Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy!" Tento citát se vkládá do úst Adolfa Hitlera. Pakliže to opravdu řekl, je to zřejmě jediná rozumná věta, kterou v životě pronesl. Vztah mezi psem a zejména opuštěným člověkem je neuvěřitelný a pro člověka, který neuvažuje o duchovnu, až nepochopitelný. Platí zde ovšem pravidla, jako všude jinde. Ber, ale také dávej! Na rozdíl od lidí však psí láska, oddanost a věrnost mnohem více dává, než je člověk schopný opětovat.

ZÁVIST A NENÁVIST- ODPOVĚĎ p. INCONNUMU

28. dubna 2011 v 14:43 | horn2
Pan Inconnu napsal v blogu.cz komentář na můj článek z 02.04.2011 "Jen tak mimochodem z večerního zamyšlení", který má obecnější význam pro morálku naší společnosti. Demonstruje totiž současné myšlenky bývalých komunistů a jejich směšnou snahu o "právní a morální" očistu. Proto si dovoluji na tento komentář reagovat tímto článkem, určeným pro širší veřejnost.
Milý a vážený Inconnu = neznámý = anonyme! Já vím, zní to trochu urážlivě, ale já jsem si to jméno nevymyslel! Dík za důkladně zpracovaný komentář, který však musím i já důkladněji okomentovat. Proč? Protože jako léty a prožitými událostmi zkušený člověk vidím za některými vašimi výrazy lep jedovatého hada, který se v minulosti tak často objevoval v posudcích lidí, kterým nikdo nemohl nic vyčítat. Podle jistých formulací vidím i náznak jakéhosi "třídního boje", např. hned v úvodu píšete: "Jestli člověk v podstatě bez úhony přežije dvojí totalitu a jestliže je ochoten akceptovat, že historia est magistra vitae, se z ní učit a nemíní jen povýšenecky hodnotit a odsuzovat….". Tak předně , totality jsem opravdu musel "přežít", nechtěl - li jsem zahynout a zachovat si při tom jako třídní nebo národnostní "nepřítel" čisté triko. Nebylo to jednoduché, jak popisuji ve své knize "Jak jsem přežil" (V. Horn, vydalo nakl. Ryšavý - Brno, 2002). Zásadně nejsem "povýšenecký", naopak jednou ze základních zásad mé životní filosofie je pokora - omlouvám se, dnes je to slovo u nás téměř neznámé.
Dále mi pro objektivitu celé diskuze vadí formulace "ctihodnému Schwarzovi…" Slovo "ctihodný" v daném kontextu není moc lichotivé.
Abych neznámému komentátorovi nekřivdil, snažil jsem se zjistit jeho blog nebo web, nic podobného jsem nenašel, takže jsem si nemohl utvořit reálnější představu o neznámém. Nyní k meritu věci":
Kolektivní vina je samozřejmě hloupost a není třeba k tomuto zjištění chodit do vědecké literatury. Postačí prostý selský rozum. Bohužel je nutné obdobně hodnotit i kolektivní nevinu - viz naše současná politická scéna a akce spojené zejména se stranou VV! Ale od toho je lépe se distancovat. Jde to však vždy? Uvedu tři velmi tragické případy:
· Moje známá z dětství, německá židovka, byla začátkem nacistické okupace vyzvednuta gestapem ze septimy gymnázia a téměř šest let strávila v koncentračních táborech. Po válce se vrátila do svého rodného moravského města, aby tam byla ihned jako Němka umístěna ve sběrném táboře a poté prožila známý pochod smrti z Jihlavy do Laa a.d. Thaya. Ano, život opravdu netvoří jen hlouposti, ale také opravdové tragedie. Nemusím podotýkat, že rodina dívky skončila v plynových komorách, jí zachránilo jen její mládí.
· V padesátých letech, v dobách nejhorší totality, jsem šel po dvoře našeho zařízení. Bylo kalné odpoledne. Ze závodní jídelny se vracely masy zaměstnanců, absolvujících právě celozávodní schůzi KSČ, jejímž hlavním bodem bylo hlasování o nezbytném splnění přání pracujícího lidu - popravit všechny tehdy souzené nepřátele lidově demokratického režimu v čele s paní dr. Horákovou. Výsledek:vyzněl jednomyslně pro!! Nikdo si nedovolil nezvednout pravici. Na stranících byla zjevná tmavá, zachmuřená tvář s výčitkami svědomí. Aby ne! Ovšem byli tito lidé vinni?? Samozřejmě ano, protože se vesměs jednalo o inteligenty a vstupem do zločinecké organizace museli jasně předpokládat, že od nich bude vyžadována zločinecká činnost! Ale co by člověk neudělal za pomyslnou "kariéru"? A hleďme? Mnozí z nich se stali již za několik let disidenty, kteří se jen "mýlili", což se může přihodit každému. Že se podepsali pod často smrtelné ortely, to je nutné velkoryse přehlédnout. Takové věci se stávají i v jiných zemích, hlavně v těch východních. A dnes je živí politika, partaje. Tak takovou presumpci ne, pane anonyme, tak si to slušní a chytří lidé nemohou vykládat. Každý odpovídá za svoje dobré, ale i špatné skutky. Žádné mýlení nebo nemýlení, žádná presumpce - nepraesumpce, žádné promlčení! Žijeme ve Střední Evropě, i když to tak nevypadá.
· Třetí případ se týká Aliho Baby a jeho tlupy loupežníků. Pan Incoonny na to ve svém komentáři naráží jako na případ kolektivní neviny - není loupežník jako loupežník? Odpověď je jednoznačná. Ano, jistě každý z nich byl různě krutý, různě krvelačný, různě hrabivý. Ale kde je nepochybný zločin všech? Že vstoupily do zločinecké organizace, v tom případě tlupy Aliho Baby, v onom do KSČ! Já vím, že bylo zejména zpočátku těžké, odmítnout nabídku vstupu, která v obou případech byla účelová. Nicméně každý z nás musí mít morálně - etický kodex, kterým se v životě řídí. A k tomu ještě tzv.. Selbtcourage - sebeodvahu, opak zbabělosti. A to je koření, kterého se v našem veřejném, politickém a zejména osobním životě vůbec nedostává. Na otázku proč tomu tak je, je celá řada odpovědí, které však nejsou předmětem tohoto komentáře.
Prosím, pane anonyme, žádný nacista ani komunista nemá co mluvit o morálních a jiných křivdách. Připomíná mi to ubohé Němce, jak jsme jim křivdili při odsunu. Ano, děly se krutosti, ale to ve válce ani v revolucích jinak nejde. Akce budí reakci. A kdo začal válku, kdo vyhnal Čechy v r. 1938 z pohraničí a hlavně jak se daří dnes jak odsunutým Němcům, jakož i bývalým vysokým funkcionářům KSČ, kteří zastávají přední politické, mocenské a ekonomické funkce v našem státě, zatím co lidé, kteří prodělali nacistické a později komunistické koncentráky, si musí už dvacet let "utahovat opasky", o těch mladých, pokud zůstanou v republice, ani nemluvě. To není zrelativizování morálních hodnot, ale jejich úplná devastace.
Dráždí Vás i moje tituly, před jménem i za jménem, ke kterým se "přiznávám". Vzdělanost považujete asi za zločin! Na štěstí nejsem českým vzdělancem, jak píšete, protože jako nestraníkovi se dostalo uznání mé práce hlavně v anglosaských zemích, stejně tak jako na Lomonosově univerzitě a jiných vědeckých institucích v dnešním Rusku. Konečně nestudoval jsem ani v Plzni, ani jinde na našich zkorumpovaných ústavech, pouze na Masarykově universitě a ty nejdůležitější "tituly" jsem získal po revoluci na Karlově univerzitě v Praze.
Ale proč to zmiňuji? Podle zákona je titul součástí každého jména. Uznávám, že jsme v tomto ohledu trochu zaostali, snad ještě dozníváním zvyklostí z dob monarchie. Zajímavé však je, jak ti, co proti titulům nejvíce brojí, se snaží všemožně i protizákonně nějaký ten titul, nebo alespoň titulek získat.
Zde něco úsměvného, aby to nebylo příliš nudné! Kariéru jsem začal jako odborný asistent, po padesáti letech jsem šel do důchodu.přes moje "tituly", podle kterých jsem sice pracoval, byl však zařazen jako sekundář, tj. v nejnižším pracovním ohodnocení. V roce 1958 jsem se octnul před stranickou prověrkovou komisí, která mne odsoudila pro třídní původ (presumpce viny, pane Inconnu?) jako zela nežádoucího, aby se postavil před studenty a tím měl negativní třídní vliv na naši "Zlatou Gottwaldovu mládež"! Ironií osudu mě po revoluci osud zavál před rehabilitační komisi a světe div se, její složení se téměř kompletně shodovalo s prověrkovou komisí, před kterou jsem stál před třiceti dvěma lety. Na štěstí jsem měl všechny propouštěcí dekrety i se směšným odůvodněním. Členové komise bezradně stáli a hromadně prohlašovali, že to nejsou jejich podpisy. V podobném duchu probíhala celá "rehabilitace" Kde je ta vyspělá demokracie, kde jsou ty sociální a všechny ostatní občanské jistoty? Kde je poctivost a charakternost? Kampak se hrabe Absurdistan?
Takže závěrem, pane anonyme, každý člověk bez výjimky je zodpovědný za své činy a je povinný se k nim doznat. Zde neplatí žádné výmluvy, moralizování, poukazy na etiku, presumpci, promlčení a jiné právnické kličky. Vzpomeňte na razie gestapa, KGB a StB, které hromadně mučily a ničily rodiny včetně malých dětí. Na celých rodinách visel dědičný hřích podnikatele, živnostníka, inteligenta nebo jiného třídního nepřítele. Brali tito lidé ohledy na morálku nebo presumpci? Nicméně činnost a aktivita minulých totalitních živlů v naší dnešní společnosti je příčinou, že se často stydím, ano hluboce se stydím za svoji krásnou zem.

Další články


Kam dál